Akademie der Künste
Historie budovy Akademie umění na Pařížském náměstí 4 – 1. část
Budova Akademie umění na Pařížském náměstí
Akademie umění sídlila od svého založení v roce 1696 až do počátku 20. století ve stájích a okolních budovách na ulici Unter den Linden. Kolem roku 1900 bylo rozhodnuto o stržení “Akademické čtvrti“, aby zde mohla být postavena dnešní Státní knihovna. V roce 1902 se Akademie umění dočasně přestěhovala na Postupimskou ulici 120. Zde setrvala až do roku 1907, kdy se mohla přestěhovat do svého nového sídla, do dřívějšího Arnim-Boitzenburského paláce na Pařížském náměstí.
Dřívější vlastník
Dům byl postaven v roce 1734-37 pro Meyer-Ries, králova chráněnce. 1760 stavbu získala Caroline Marie von Labes, která ji odkázala svému synovi a jeho vnukům, mezi nimiž byl také Carl Jochim (Achim) Ludwig Friedrich von Arnim. Od 1814 až 1816 patřil dům dvornímu malíři Johannu Friedrichovi Tielckerovi. Poté jej získal princ August pro svou nelegitimní manželku, paní z Waldenburgu. Po její smrti změnil dům několikrát svého majitele. Eduard Carl Heinrich Knoblauch (1801-1865, člen Akademie od 1845) přestavěl dům v roce 1858 pro hraběte Adolfa Heinrich von Arnim-Boitzenburg, který pak v roce 1865 získal. Jeho erby byly v roce 1902 prodány královské státní pokladně. Původní Arnimský palác byl pak v letech 1904-06 přestavěn horním dvorním radou Ernstem von Ihne na Královskou akademii umění, který stavbu kompletně přestavěl a rozšířil o výstavní sály.
1. ledna 1907 se mohlo začít se stěhováním a o tři týdny později byla za přítomnosti německého císaře a pruského krále slavnostně otevřena první výstava. Horním světlem ozářené výstavní haly byly tehdy vychvalovány, že mají “nejlepší světlo ze všech berlínských výstavních místností“.
Historie domu na Pařížském náměstí 4 – 2. část
Doba rozkvětu a prozatímní konec
Pod vedením Maxe Liebermanna v letech 1920-32 sehrála Akademie význačnou roli jako centrum vykládání různých poloh ve výtvarném umění. Arnold Schönberg, Paul Hindemith a Ferruccio Busoni zde například diskutovali o nových trendech v hudbě. V roce 1926 byla založena sekce pro básnictví, kam mezi jinými patřili Alfred Döblin, Thomas a Heinrich Mannovi, Max Halbe, Ricarda Huch a Jakob Wassermann. V tehdejší Výmarské republice patřila Akademie umění mezi nejdůležitější diskuzní fórum v oblasti kluturněpolitických otázek.
V únoru 1933 si národní socialisté vynutili vystoupení Käthe Kollowitz; Heinrich Mann byl vyloučen. Poté na protest vystoupil Martin Wagner. Akademie umění byla “usměrněna”.
Vyhnání z Pařížského náměstí
Třicet let po slavnostním zahájení musela Akademie dům na Pařížském náměstí znovu vyklidit. Stavba byla totiž v roce 1937 zabrána Albertem Speerem pro ředitelství ústředního plánování. Jak Speer napsal ve svých pamětech, Hitlerova volba padla na tuto stavbu, poněvadž se “sem mohl dostat bez povšimnutí veřejnosti přes ministerské zahrady”. Navíc “nechal ve zdech ministerských zahrad mezi říšským kancléřstvím a naší budovou vybourat dveře, aby vytvořil spojovací cestu”. - “Hitler se nejčastěji díval na model města, který byl vytvořen v bývalé výstavní místnosti Akademie umění.” Mezi lety 1937 a 1994 byl dům několikrát přestavěn. Postranní výstavní kabinety a severní hala byly přestavěny na kanceláře, kreslírny, jakož sem byly dodatečně vložena nová schodiště. Krátce před koncem války budovu těžce poškodily bomby; čelní stavba do Pařížského náměstí – dřívější palác – zcela vyhořela.
Využití stavby po roce 1945
Osobnosti, které byly s Akademií spjaty nebo k ní přímo patřili, se začaly již brzy po skončení války snažit o onovení její činnosti. Mezi nimi byli také Johannes R. Bechcer, Karl Hofer, Max Pechstein nebo Renée Sintenis.
Již v září 1949 bylo rozhodnuto, že se Akademie umění znovu obnoví a po dobu, kdy se bude dům na Pařížském náměstí 4 opravovat, měla být provizorně umístěna na Schumannstrasse. 23. dubna 1950 byla za hlavní sídlo vybrána budova na Robert-Koch-Platz ve východní části města. V budoucnu několikrát přejmenovaná Německá akademie umění zde fungovala až do roku 1993. Třebaže byla stavební komise na výstavbu budovy na Pařížském náměstí zřízena již čtyři měsíce po znovuzaložení Akademie, stavební práce se nedostaly ani o krok vpřed. Namísto původní myšlenky postavit zde opět výstavní prostory, šlo spíše o to, vybudovat ateliéry pro členy Akademie (např. Fritz Cremer zde m.j. vytvořil Buchemwaldův pomník) a mistrovské žáky (mezi nimi Wieland Förster, Werner Stötzer, Haradl Metzkes). V květnu 1952 nebyly trosky ještě odstraněny. V padesátých letech byla z velké části zachovaná fasáda do Pařížského náměstí zbourána. Budova ztratila na významu; využitelné části, také výstavní síně a později přistavěné místnosti sloužily hlavně jako ateliéry, dílny a archiv. Od výstavby Berlínské zdi byl k domu ještě těžší přístup, poněvadž ležel přímo hraniční oblasti. Na jaře 1985 bylo oznámeno, že má být budova zbourána. Začal tvrdý boj za její zachování. Teprve v lednu 1989 bylo konečně dosaženo odkladu – přičemž svoji roli hraly taky zcela jiné zájmy: v severní části bylo usídleno pohraniční vojsko NDR.
V západní části města byla Akademie umění znovuzaložena 2. prosince 1954. Do svého nového sídla, které pro ni navrhl Werner Düttmann (1921-1983, člen Akademie od 1961), se instituce nastěhovala v roce 1960.
V říjnu 1993 se obě Akademie spojily.
Návrat na Pařížské náměstí
Jakmile se v roce 1990 trochu ujasnily perspektivy, začaly obě Akademie ve východní i západní části města prosazovat diskuzi o společné budoucnosti. Bylo cítit, že sídlem opět spojené Akademie umění může být jedině dům na Pařížském náměstí, které se znovu ocitlo v historickém středu města.
Již v listopadu 1990 byla zřízena výstavní hala, která se měla stát místem pro setkávání a, jak to formuloval Heiner Müller, “místem k připomenutí si nejenom historie Akademie, ale dějin Berlína všeobecně.” Tehdy šlo také o to, pozdvihnout dřívější dílenský ráz na ustanovující evropské společenstvo a vytvořit v bezprostřední blízkosti Reichstagu významný kulturní bod. S novostavbou se zároveň naskytla příležitost, vyřešit dlouholetou prostorovou nouzi, nutně potřebné pracovní místnosti a v neposlední řadě archivní prostory.
Počátkem roku 1993 se odbor architektury obrátil na architekty, kteří jsou členy Akademie umění, s požadavkem, aby se dopracovali k návrhům, které by měly ukázat, jak by si samotní členové představovali svůj nový a zároveň starý “kmenový dům” - tato šance se v třistaleté historii Akademie umění ještě nikdy nenabízela.
Během členské schůze na podzim 1993 se diskutovalo nad devíti návrhy, které odevzdali Kurt Ackermann, Harald Deilmann, Johann Friedrich Geist, Ernst Giesel, Huber Hoffmann, Ludwig Leo, Alfred Mansfeld, Heinrich Moldenschardt a Hans Christian Müller. Přitom bylo jasné, že nebude stačit, zabývat se jen hlavní stavbou na Pařížském náměstí, ale přijde řeč také na to, pojednat celý dům se všemi jeho rozmanitými vztahy a funkcemi. Do úvah bylo také třeba vyjasnit rozdělení úloh mezi domy na Hansetenweg a Pařížském náměstí. Zároveň byly vypracovány přesné popisy úkolů pro druhou fázi expertního posuzování, které začalo v únoru 1994 a o tři měsíce později bylo skončeno. Druhého stupně odborného projednávání se zúčastnilo třináct členů: Fritz Auer, Günter Behnisch, Gottfried Böhm, Ernst Gisel, Hardt-Waltherr Hämer, Klaus Humpert, Hans Kammerer, Alfred Mansfeld, Heinrich Moldenschardt, Carlfried Muschler, Roland Rainer a Karla Szyszkowitz-Kowalski. (Osmnáct návrhů je zdokumentováno v knize Akademie der Künste. Achtzehn Entwürfe vydané v roce 1995.)
Kompletní grémium Akademie umění vyslovilo 26. května 1994 jednohlasné doporučení dále rozpracovat návrh Güntera Behnische a Manfreda Sabatke s Wernerem Durthem. Jejich projekt všem zúčastněným připadal po všech zásluhách jako nejlepší a nejlépe vystihující ducha a snahy Akademie umění na konci 20. století.
“Boj o fasádu” a další komplikace
Při odborném posuzování uvnitř Akademie se již tenkrát rýsoval boj o budoucí ztvárnění budovy do Pařížského náměstí. Akademii se nedařilo prosadit se svojí kritikou omezujících a částečně historizujících regulací přicházejících ze strany města (např. volba materiálu, maximální podíl oken ve fasádě měl být 50 procent); byly převzaty z územního plánu. Návrh Behnisch & Partnern s Wernerem Durthem samozřejmě nedpovídal ve všech těchto bodech. Vznikl tak zdlouhavý a veřejně vybojovaný (fasádový) boj, který celý projekt zpomalil o mnoho roků a byl ukončen až v lednu 1999: územní plán byl pozměněn. Poněvaž stát Berlín mezitím seškrtal stavební výlohy, musel byt celý původní projekt pozměněn. Redukcí stavebního programu se dospělo k tomu, že jižní část pozemku směrem k Behrenstrasse musela být nabídnuta k dispozici jinému uživateli; původně zde měl vzniknout archiv.
Budova Akademie umění na Pařížském náměstí
Akademie umění sídlila od svého založení v roce 1696 až do počátku 20. století ve stájích a okolních budovách na ulici Unter den Linden. Kolem roku 1900 bylo rozhodnuto o stržení “Akademické čtvrti“, aby zde mohla být postavena dnešní Státní knihovna. V roce 1902 se Akademie umění dočasně přestěhovala na Postupimskou ulici 120. Zde setrvala až do roku 1907, kdy se mohla přestěhovat do svého nového sídla, do dřívějšího Arnim-Boitzenburského paláce na Pařížském náměstí.
Dřívější vlastník
Dům byl postaven v roce 1734-37 pro Meyer-Ries, králova chráněnce. 1760 stavbu získala Caroline Marie von Labes, která ji odkázala svému synovi a jeho vnukům, mezi nimiž byl také Carl Jochim (Achim) Ludwig Friedrich von Arnim. Od 1814 až 1816 patřil dům dvornímu malíři Johannu Friedrichovi Tielckerovi. Poté jej získal princ August pro svou nelegitimní manželku, paní z Waldenburgu. Po její smrti změnil dům několikrát svého majitele. Eduard Carl Heinrich Knoblauch (1801-1865, člen Akademie od 1845) přestavěl dům v roce 1858 pro hraběte Adolfa Heinrich von Arnim-Boitzenburg, který pak v roce 1865 získal. Jeho erby byly v roce 1902 prodány královské státní pokladně. Původní Arnimský palác byl pak v letech 1904-06 přestavěn horním dvorním radou Ernstem von Ihne na Královskou akademii umění, který stavbu kompletně přestavěl a rozšířil o výstavní sály.
1. ledna 1907 se mohlo začít se stěhováním a o tři týdny později byla za přítomnosti německého císaře a pruského krále slavnostně otevřena první výstava. Horním světlem ozářené výstavní haly byly tehdy vychvalovány, že mají “nejlepší světlo ze všech berlínských výstavních místností“.
Historie domu na Pařížském náměstí 4 – 2. část
Doba rozkvětu a prozatímní konec
Pod vedením Maxe Liebermanna v letech 1920-32 sehrála Akademie význačnou roli jako centrum vykládání různých poloh ve výtvarném umění. Arnold Schönberg, Paul Hindemith a Ferruccio Busoni zde například diskutovali o nových trendech v hudbě. V roce 1926 byla založena sekce pro básnictví, kam mezi jinými patřili Alfred Döblin, Thomas a Heinrich Mannovi, Max Halbe, Ricarda Huch a Jakob Wassermann. V tehdejší Výmarské republice patřila Akademie umění mezi nejdůležitější diskuzní fórum v oblasti kluturněpolitických otázek.
V únoru 1933 si národní socialisté vynutili vystoupení Käthe Kollowitz; Heinrich Mann byl vyloučen. Poté na protest vystoupil Martin Wagner. Akademie umění byla “usměrněna”.
Vyhnání z Pařížského náměstí
Třicet let po slavnostním zahájení musela Akademie dům na Pařížském náměstí znovu vyklidit. Stavba byla totiž v roce 1937 zabrána Albertem Speerem pro ředitelství ústředního plánování. Jak Speer napsal ve svých pamětech, Hitlerova volba padla na tuto stavbu, poněvadž se “sem mohl dostat bez povšimnutí veřejnosti přes ministerské zahrady”. Navíc “nechal ve zdech ministerských zahrad mezi říšským kancléřstvím a naší budovou vybourat dveře, aby vytvořil spojovací cestu”. - “Hitler se nejčastěji díval na model města, který byl vytvořen v bývalé výstavní místnosti Akademie umění.” Mezi lety 1937 a 1994 byl dům několikrát přestavěn. Postranní výstavní kabinety a severní hala byly přestavěny na kanceláře, kreslírny, jakož sem byly dodatečně vložena nová schodiště. Krátce před koncem války budovu těžce poškodily bomby; čelní stavba do Pařížského náměstí – dřívější palác – zcela vyhořela.
Využití stavby po roce 1945
Osobnosti, které byly s Akademií spjaty nebo k ní přímo patřili, se začaly již brzy po skončení války snažit o onovení její činnosti. Mezi nimi byli také Johannes R. Bechcer, Karl Hofer, Max Pechstein nebo Renée Sintenis.
Již v září 1949 bylo rozhodnuto, že se Akademie umění znovu obnoví a po dobu, kdy se bude dům na Pařížském náměstí 4 opravovat, měla být provizorně umístěna na Schumannstrasse. 23. dubna 1950 byla za hlavní sídlo vybrána budova na Robert-Koch-Platz ve východní části města. V budoucnu několikrát přejmenovaná Německá akademie umění zde fungovala až do roku 1993. Třebaže byla stavební komise na výstavbu budovy na Pařížském náměstí zřízena již čtyři měsíce po znovuzaložení Akademie, stavební práce se nedostaly ani o krok vpřed. Namísto původní myšlenky postavit zde opět výstavní prostory, šlo spíše o to, vybudovat ateliéry pro členy Akademie (např. Fritz Cremer zde m.j. vytvořil Buchemwaldův pomník) a mistrovské žáky (mezi nimi Wieland Förster, Werner Stötzer, Haradl Metzkes). V květnu 1952 nebyly trosky ještě odstraněny. V padesátých letech byla z velké části zachovaná fasáda do Pařížského náměstí zbourána. Budova ztratila na významu; využitelné části, také výstavní síně a později přistavěné místnosti sloužily hlavně jako ateliéry, dílny a archiv. Od výstavby Berlínské zdi byl k domu ještě těžší přístup, poněvadž ležel přímo hraniční oblasti. Na jaře 1985 bylo oznámeno, že má být budova zbourána. Začal tvrdý boj za její zachování. Teprve v lednu 1989 bylo konečně dosaženo odkladu – přičemž svoji roli hraly taky zcela jiné zájmy: v severní části bylo usídleno pohraniční vojsko NDR.
V západní části města byla Akademie umění znovuzaložena 2. prosince 1954. Do svého nového sídla, které pro ni navrhl Werner Düttmann (1921-1983, člen Akademie od 1961), se instituce nastěhovala v roce 1960.
V říjnu 1993 se obě Akademie spojily.
Návrat na Pařížské náměstí
Jakmile se v roce 1990 trochu ujasnily perspektivy, začaly obě Akademie ve východní i západní části města prosazovat diskuzi o společné budoucnosti. Bylo cítit, že sídlem opět spojené Akademie umění může být jedině dům na Pařížském náměstí, které se znovu ocitlo v historickém středu města.
Již v listopadu 1990 byla zřízena výstavní hala, která se měla stát místem pro setkávání a, jak to formuloval Heiner Müller, “místem k připomenutí si nejenom historie Akademie, ale dějin Berlína všeobecně.” Tehdy šlo také o to, pozdvihnout dřívější dílenský ráz na ustanovující evropské společenstvo a vytvořit v bezprostřední blízkosti Reichstagu významný kulturní bod. S novostavbou se zároveň naskytla příležitost, vyřešit dlouholetou prostorovou nouzi, nutně potřebné pracovní místnosti a v neposlední řadě archivní prostory.
Počátkem roku 1993 se odbor architektury obrátil na architekty, kteří jsou členy Akademie umění, s požadavkem, aby se dopracovali k návrhům, které by měly ukázat, jak by si samotní členové představovali svůj nový a zároveň starý “kmenový dům” - tato šance se v třistaleté historii Akademie umění ještě nikdy nenabízela.
Během členské schůze na podzim 1993 se diskutovalo nad devíti návrhy, které odevzdali Kurt Ackermann, Harald Deilmann, Johann Friedrich Geist, Ernst Giesel, Huber Hoffmann, Ludwig Leo, Alfred Mansfeld, Heinrich Moldenschardt a Hans Christian Müller. Přitom bylo jasné, že nebude stačit, zabývat se jen hlavní stavbou na Pařížském náměstí, ale přijde řeč také na to, pojednat celý dům se všemi jeho rozmanitými vztahy a funkcemi. Do úvah bylo také třeba vyjasnit rozdělení úloh mezi domy na Hansetenweg a Pařížském náměstí. Zároveň byly vypracovány přesné popisy úkolů pro druhou fázi expertního posuzování, které začalo v únoru 1994 a o tři měsíce později bylo skončeno. Druhého stupně odborného projednávání se zúčastnilo třináct členů: Fritz Auer, Günter Behnisch, Gottfried Böhm, Ernst Gisel, Hardt-Waltherr Hämer, Klaus Humpert, Hans Kammerer, Alfred Mansfeld, Heinrich Moldenschardt, Carlfried Muschler, Roland Rainer a Karla Szyszkowitz-Kowalski. (Osmnáct návrhů je zdokumentováno v knize Akademie der Künste. Achtzehn Entwürfe vydané v roce 1995.)
Kompletní grémium Akademie umění vyslovilo 26. května 1994 jednohlasné doporučení dále rozpracovat návrh Güntera Behnische a Manfreda Sabatke s Wernerem Durthem. Jejich projekt všem zúčastněným připadal po všech zásluhách jako nejlepší a nejlépe vystihující ducha a snahy Akademie umění na konci 20. století.
“Boj o fasádu” a další komplikace
Při odborném posuzování uvnitř Akademie se již tenkrát rýsoval boj o budoucí ztvárnění budovy do Pařížského náměstí. Akademii se nedařilo prosadit se svojí kritikou omezujících a částečně historizujících regulací přicházejících ze strany města (např. volba materiálu, maximální podíl oken ve fasádě měl být 50 procent); byly převzaty z územního plánu. Návrh Behnisch & Partnern s Wernerem Durthem samozřejmě nedpovídal ve všech těchto bodech. Vznikl tak zdlouhavý a veřejně vybojovaný (fasádový) boj, který celý projekt zpomalil o mnoho roků a byl ukončen až v lednu 1999: územní plán byl pozměněn. Poněvaž stát Berlín mezitím seškrtal stavební výlohy, musel byt celý původní projekt pozměněn. Redukcí stavebního programu se dospělo k tomu, že jižní část pozemku směrem k Behrenstrasse musela být nabídnuta k dispozici jinému uživateli; původně zde měl vzniknout archiv.
Domovské stránky AdK
0 komentářů
přidat komentář
