Malíř ostře řezaných obrazů a jeho žena koupili na sklonku devadesátých let chátrající, ale novodobými nešvary neponičený statek broumovského typu. Na začátku byl jasný úmysl i odhodlání se sem v budoucnu přestěhovat. Čtyři rozlehlé objekty obklopující čtvercový dvůr prvních několik let jen vyklízeli od harampádí. Odhalili takřka chrámově čisté prostory vymezené exaktní prací dávných německých stavitelů. Stali se z nich sběratelé náhradních stavebních dílů z místních bouraček. Získali tak k domům potřebný vztah a promysleli následný postup. Začali s citlivou rekonstrukcí, první na řadě byl objekt výminku, letos se snad podaří dokončit hlavní obytnou část. Aby se majitel mohl i tady věnovat své práci, potřeboval k tomu vyhovující ateliér. Přišel za námi s myšlenkou zastrčit jednoduchou stavbu na způsob šuplíku do otevřeného prostoru příčně průjezdné stodoly.
Krabička ateliéru svými rozměry vychází z jasně daných tesařských konstrukcí stropu a střechy, přebírá vždy překvapivě přesný modul osové vzdálenosti krokví a trámů. Do dvora vykukuje zarámovanou prosklenou plochou, tím jej částečně uzavírá a zároveň nechává otevřený pohledům do prostoru dílny umělce. Rozptýlené severní světlo dovnitř proniká pásovým střešním oknem, které vzniklo odebráním dvou řad střešních tašek. Nízké patro vestavěné do krovu tradičním způsobem slouží jako sklad pláten, barev i dokončených obrazů. Vstupuje se do něj stávajícím dřevěným schodištěm z průjezdu na půdu. Záměr od prvních úvah počítal s tím, že bude možné vše jednoduše odstranit a stodolu tím nijak neznehodnotit. Na sucho montovaná nová konstrukce je pojata jen jako výplň té staré. Tyto požadavky nejlépe splnil klasický sádrokarton. Montážní profily jsou kotvené na celou výšku patra a vyplněné tepelnou izolací. Upomínkou na již existující jsou dřevěné stropní trámy propsané do otvoru ve stropu a dvojice zavětrovacích pásků krovu. Zevnitř jsou ateliér i patro s galerií bílé, vnější plášť tvoří hladká stěrková omítka s tmavě šedým nátěrem. Jasně žluté vstupní dveře korespondují s původní barvou nátěrů některých dveří v objektu.
Průběh stavby nebyl ze strany architekta hodný následování. Místo činu navštívil jen při zaměřování a pak až po letech, rovnou s fotografem. Veškerá komunikace probíhala telefonicky a nad zaslanými fotkami. Takovýto způsob spolupráce lze riskovat jen s vědomím nezdolné vůle stavebníka, jeho zde nabytých stavařských zkušeností, přirozeného citu pro věc a nakažlivého perfekcionalismu. Původní myšlenka statek natrvalo obydlet se tak snad už brzy naplní.
Viktor Vlach / under-construction architects