Auditorium Building

Ve své době bylo auditorium největší chicagskou realizací od velkého požáru města v roce 1871. Budova snoubící inženýrský talent Dankmara Adlera s architektonickou genialitou Louise H. Sullivana měla odrážet kulturní vyspělost Chicaga. Celkové náklady na stavbu, která tehdy trvala pouhé čtyři roky, se vyšplhaly na 3,2 milionu dolarů. Objekt o rozloze 63,500 čtverečních stop byl funkčně rozdělen na čtyřsetpokojový hotel, obchodní část se 136 kancelářemi a obchody, divadlo pro 4200 diváků a sedmdesátimetrovou věž. Auditorium tvoří vrchol Sullivanovy profesní dráhy i výrazný milník ve vývoji moderní architektury. Sullivanův cit pro architektonický ornament se projevuje především v interiérech, kde je florálním vzorem ztvárněna většina povrchů společenských místností. Nejpůsobivějším vnitřním prostorem je samotný divadelní sál se čtveřicí širokých eliptických oblouků uložených na šířku a zdobených štukovými reliéfy se vzorem zlatých listů.
Významný chicagský obchodník Ferdinand Peck založil v prosinci 1886 asociaci Chicago Auditorium, aby vzniklo největší, velkolepé a nejdražší divadlo, které by mohlo soupeřit s takovými institucemi jako Metropolitní opera v New Yorku. Peck se snažil zpřístupnit vysokou kulturu dělnickým třídám v Chicagu. Objekt měl obsahovat také kancelářskou budovu i prvotřídní hotel. Peck přesvědčil řadu chicagských obchodních magnátů (Marshall Field, Edson Keith, Martin Ryerson, George Pullman), aby se připojili k jeho záměru. Sdružení Chicago Auditorium návrhem stavby pověřilo proslulou architektonickou firmu Dankmara Adlera a Louise Sullivana. V době vzniku Auditorium Building byl v kanceláři jako kreslič zaměstnán Frank Lloyd Wright.
Adler a Sullivan navrhli výškovou stavbu s nosnými obvodovými stěnami založenými na konstrukčních principech podobné chicagské ikony - obchodním domu Marshall Field Warehouse od H.H.Richardsona. Budova působí zvenku mohutně a působivě. V té době nebyly stavby tohoto měřítka běžné. Po dokončení se stala nejvyšší budovou ve městě.
Jedním z progresivních prvků je masivní základový prám navržený Adlerem spolu s inženýrem Paulem Muellerem. Půda pod Auditoriem je složena z měkkého jílu sahající do hloubky přes 100 stop, což neumožňovalo tradiční způsob zakládání. Adler a Mueler navrhli plovoucí rohož z křižovaných železničních pražců, na něž jsou navršeny dvě vrstvy zabetonovaných ocelových kolejnic a celé jsou pokryty smolou. Výsledný prám umožnil rozložení váhy masivních obvodových stěn do široké oblasti. Hmotnost vnějšího zdiva v porovnání s relativně lehkým interiérem způsobila na základovém prámu během uplynulého století deformace, přičemž některé části stavby poklesly až o 29 palců (75cm). Tuto odchylku lze jasně vidět v divadelním lobby, kde mozaiková podlaha, jak se blíží k obvodové zdi, nabírá na zřetelném stoupání. Tento pokles není z důvodu špatného inženýrství, ale lze ho přičítat faktu, že návrh musel být během realizace několikrát změněn. Původní projekt počítal s pláštěm stavby z lehké terakoty, ale poté, co se začalo se stavbou základů, ji nahradil obklad z kamene. Hlavní část sedání se odehrála v prvních deseti letech po dokončení stavby. V té době se objevil plán zkrátit vnitřní podpory, aby se podlahy vyrovnaly, což se však neuskutečnilo. Uvnitř stavby se nachází sál se 4300 sedadly, který byl původně zamýšlen primárně pro operní představení. V souladu s Peckovými demokratickými ideály byl sál navržen tak, aby se ze všech sedadel nabízel dobrý výhled i akustika. Původní plán nepočítal s žádnými ložemi, když však musely být připojeny, neměly výsadní postavení. Kolem centrálního sálu je rozloženo 136 kanceláří a hotel se 400. pokoji, jejichž hlavním cílem bylo vytvořit zázemí s dostatečným příjmem pro podporu opery. Auditorium Building nebylo zamýšleno jako komerční stavba, Peck si však přál, aby byla soběstačná. Příjmy z kanceláří a hotelu umožňovaly držet ceny lístků na rozumné úrovni. Ve skutečnosti se provoz hotelu i kanceláří stal neziskový hned po několika málo letech.

Základní kámen Auditorium Building položil americký prezident Grover Cleveland 5. října 1887. V roce 1888 se v ještě nedokončené stavbě konal republikánský národní kongres, kde byl Benjamin Harrison jmenován prezidentským kandidátem. Stavba byla zprovozněna 9. prosince 1889 za přítomnosti prezidenta Benjamina Harrisona. Adler a Sullivan si otevřeli svoji kancelář v 16. a 17. podlaží věže Auditoria. 16. října 1891 v Auditoriu debutoval Chicagský symfonický orchestr a stal se jeho domovskou scénou až do roku 1904, kdy se přestěhoval do Orchestra Hall. V roce 1912 zde Theodore Roosevelt pronesl svoji slavnou řeč 'Bull Moose' a byl nezávislou Národní pokrokovou stranou nominován na prezidenta Spojených států. V roce 1929 se nájemce sálu přestěhoval do Civic Opera House a v důsledku Velké hospodářské krize byl bylo Auditorium Theatre zavřeno. V roce 1941 budovu převzalo město Chicago, které ho v průběhu druhé světové války využívalo jako branné centrum. 1946 se do Auditorium Building přestěhovala Roosevelt University. Sál však nebyl rekonstruován do své bývalé krásy. Auditorium Theatre bylo znovuotevřeno 31. října 1967 a do roku 1975 sloužilo jako přední chicagská roková scéna, kde hráli Jimi Hendrix, The Who, The Greatful Dead a mnoho dalších. V roce 1975 byla stavba prohlášena za národní kulturní památku.

„Auditorium navržené pro sdružení obchodníků mělo obsahovat velký městský operní dům, jemuž měli ekonomickou základnu poskytovat hotel a kancelářský blok. Z toho důvodu museli Adler & Sullivan vyprojektovat komplexní multifunkční stavbu. Průčelí do Michigan Avenue s výhledem na jezero sloužila jako hotel (nyní Roosevelt University), zatímco kanceláře byly umístěny západně do Wabash Avenue. Vstup do auditoria je z jižní strany pod sedmnáctiposchoďovou věží. Zbytek objektu má deset podlaží s vnitřním uspořádáním jako u velkoobchodního skladu Marchall Field od Henry Hobson Richardson (Chicago, 1887). Vnitřní výzdoba je zcela podle Sullivana a díky souvislým křivočarým rostlinným motivům lze spatřovat v evropské architektuře Art Nouveau.“

„Některé detaily v interiéru byly pravděpodobně navrženy Frankem Lloydem Wrightem, který od roku 1887 pracoval v Sullivanově kanceláři jako kreslič.“