Berlinská filharmonie

Petr Šmídek, 2002

Nástroje berlínských filharmoniků se pod taktovkou Herberta von Karajana poprvé rozezněly v novém hudebním sále od Hanse Scharouna 15. října 1963. Do té doby nevídaný koncertní prostor vznikl nedaleko ostře střežené hranice neprodyšně rozdělující Berlín na dvě části.
Budova berlínské filharmonie byla první dokončenou stavbou tzv. Kulturforum v místech bývalé vilové čtvrti na jižním okraji Tiergarten, kterou se zemí srovnaly národní socialisté, aby zde mohl Albert Speer postavit obří památník pro město Germania a později zkázu dokončily spojenecké nálety. Jediným dochovaným historickým objektem na místě zůstal kostel sv. Matouše, kolem kterého podle projektu Hanse Scharouna vyrostl ještě sál pro komorní hudbu a státní knihovna. Scharounův dlouholetý spolupracovník Edgar Wisniewski připojil výzkumný hudební institut a muzeum hudebních nástrojů. Ludwig Mies van der Rohe zde postavil Novou národní galerii a vyrostlo tu umělecko-průmyslové muzeum od Rolfa Gutbroda, obrazárna od Hilmer und Sattler, vědecké centrum od Jamese Stirlinga a v minulém roce zde zvítězili švýcarští architekti Herzog & de Meuron s projektem Muzea 20. století.
Berlínská filharmonie sídlila na sklonku 19. století v přestavěné bruslařské hale v Kreuzbergu. Na počátku 20. století hudebníci získali prostor s adekvátní akustikou, který však byl během spojeneckých náletů během 2. světové války zničen a hudebníci museli opět hrát v provizoriu.
V roce 1956 se uskutečnila soutěž na novou budovu filharmonie, kam přizváno čtrnáct architektů a zvítězil návrh Hanse Scharouna, ale zakázku získal po přímluvě Herberta von Karajana. Nová filharmonie měla stát na původním pozemku, ale v roce 1959 bylo rozhodnuto o novém umístění v blízkosti Tiergarten. Kulturforum mělo představovat výkladní skříň kulturního života v Západním Berlíně. První dokončenou stavbou byla právě Berlínská filharmonie, jejíž celkové náklady se vyšplhaly na 17 milionů marek. Příznivci klasické hudby a experti dnes oceňují téměř dokonalou akustiku hlavního koncertního sálu s kapacitou 2250 posluchačů. Netradiční centrální uspořádání sedadel nebylo zpočátku přijímáno jen pozitivně. Také vnější forma řadě Berlíňanů připomínala spíše cirkusový stan a přezdívali stavbě “Zirkus Karajani“. Zpočátku si musela filharmonie vystačit se strohým betonovým pláštěm, přestože Scharounův návrh se “zlatou fasádou“ počítal. Obkladu deskami z eloxového hliníku se zlatavým nádechem se filharmonie dočkala až v 80. letech, kdy byla podle Scharounova projektu dokončována sousední státní knihovna, která má téměř identické opláštění.
Scharounova filharmonie se stala symbolem kulturního Západního Berlína. Asymetrický sál se zařadil mezi nejslavnější koncertní domy světa s jedinečnou akustikou. Scharoun se rozhodl vydat jiným směrem než byla do té doby zažitá “krabice od box“ a uspěl. V letech 1984-87 přistavěl Edgar Wisniewski podle Scharounova původního projektu také menší sál pro komorní hudbu s kapacitou 1180 posluchačů.
Stavba založená na zcela novém prostorovém konceptu se rodila na neklidném místě v politicky vyhrocené atmosféře. Přes všechny průvodní komplikace nabízí filharmonie dokonalou akustiku a inspiraci pro další generace architektů.