Bibliothéque National Francois-Mitterrand

Budova knihovny pro 21. století byla odpovědí na určité praktické potřeby. Kromě odpovědi na tyto potřeby jsme však považovali za správné, aby Francie dala formou příkladného monumentu jasně najevo smysl pro hodnotu svého intelektuálního bohatství a svou důvěru v budoucnost knih a čtení. (…) Vítám také dílo Dominiqua Perraulta, jehož precizní argumentace si získala můj respekt. Budova, kterou navrhl,je jasná a zářná ve své symetrii; její linie jsou uměřené; její prostory a funkce jsou pojaty jednoduše. (…) Mezi nebem a zemí prostírá se esplanáda knihovny, otevřená pro všechny, jako rozlehlý veřejný prostor, ve kterém se mohou jednotlivci potkávat a vmísit se mezi ostatní lidi způsobem, jenž je tak ojedinělý u veřejných prostor moderních měst.

Je to klasické architektonické gesto, zcela v duchu Paříže. Jeho monumentální měřítko odpovídá městu a Francouzi mají, jak se zdá, chladnou racionalitu tohoto druhu projektů v oblibě.

Být architektem dnes znamená provozovat jednu z posledních renesančních profesí, jež zasahuje všechny oblasti lidského snažení. (…) Architektura není avantgardní umění, je to ariérgardní, tedy opožďující se umění. Byla vždy dvacet let za velkými avantgardními uměleckými hnutími, vždy plná úzkosti z toho, že ji kontaminují příliš rychle. Umělci vyhlásili smrt umění, je na čase, aby architekti manifestovali smrt, rozpad, zmizení architektury a nahradili ji přístupem, který propojí naše města se světem přírody. (…) Na knihovně mě fascinuje pocit, že jsme vytvořili mystické místo, které přesahuje všechny dosud známé odkazy.