Brněnské výstaviště

V období 1923 - 1928 se výrazně pracuje na urbanizaci města Brna. Probíhají tři soutěže na regulační a dopravně komunikační plán, kterých se zúčastňují všichni význační brněnští architekti (Fuchs, Kroha, Wiesner, Polášek, Kyselka, Kumpošt, Víšek a ostatní) a k nimž přispívají i osobnosti světové architektury (brněnský rodák Adolf Loos, J. P. Oud, Mies van der Rohe, přednáší zde i Walter Gropius, Le Corbusier, Amédée Ozenfant a jíní).
Osvobození státu, jeho samostatnost, svobodné myšlení a nové proudy myšlenek vytvářejí podmínky pro mimořádný rozvoj umění. Snad nejvýrazněji se to projevuje v architektuře. Opouštění tradičních klasických principů, které bylo započato secesí, pokračuje v nových konstruktivistických a funkcionalistických projektech realizovaných hledáním výtvarných principů v otevřenosti a upřímnosti tvarů a proporcí odpovídajících provozu budov. Myšlenkové proudy vázané dosud hlavně na Vídeň se rozrostly o nové poznatky z Francie, Německa a ostatní Evropy a čeští architekti se rychle dostávají na úroveň svých zahraničních kolegů a přátel.
Nadšení pro nové architektonické principy je často přivádí na vrchol tehdejší evropské tvorby - zejména v dílech Bohuslava Fuchse, Pavla Janáka, Josefa Gočára, Emila Králíka a ostatních.

V tomto šťastném tvůrčím období vrcholí snaha o výstavbu nového výstaviště. Především je třeba najít vhodný prostor. V úvahu jsou brány tři lokality;
- smetiště za Lužánkami (prostor dnešního Boby centra a okolí),
- prostor u vojenské nemocnice v Zábrdovicích,
- údolní niva řeky Svratky, tzv. Bauerova rampa v Pisárkách.
Zvolen byl prostor Bauerovy rampy a Moravský zemský výbor zakoupil pozemek o rozloze 58 ha, 20 a a 78 m2 za cenu 7.841.090,- Kč.
Bylo to šťastné řešení. Urbanisticky odpovídá nejnovějším názorům na umístění veletržního areálu. Okraj městského regionu nevhodný k obytné výstavbě, dobře komunikačně napojitelný na městskou, celostátní i mezinárodní dopravu.
Naplavená niva s vysokou hladinou spodní vody pod terasou bohunického lesa byla jako mlžné údolí pro bydlení skutečně nevhodná. Díky hlavnímu městskému tahu pouliční dráhy, blízkosti výpadovky na Vídeň a budoucí trasy dálnice s městským přivaděčem a kontaktu s velkým městským okruhem je pro veletrh tou nejvhodnější lokalitou.
V listopadu 1923 vypsal zemský výbor soutěž na urbanistický koncept areálu a ústřední budovu Obchodně-průmyslového paláce.
Téměř všichni zúčastnění architekti se svými návrhy přimkli k funkcionalismu a architektonické avantgardě. Porota vybrala z jedenatřiceti projektů jako nejvhodnější návrh pražského autora Josefa Kalouse (pražský architekt).
Druhou cenu obdrželi Josef Bolech a Václav Velvarský, třetí ceny pak Karel Řepa s Josefem Fuchsem, Ladislav Machoň s Ladislavem Rösslerem a Bohuslav Fuchs.
Tím byl položen základ k zahájeni příprav k realizaci návrhu na uspořádání kulturní výstavy v Brně, odsouhlaseného vládou v roce 1924, na počest desetiletého Československa.
Jednotlivé stavební práce pak pokračovaly velmi rychle (například Obchodně-průmyslový palác - dnešní pavilon A byl hotov za 230 pracovních dnů).
Celý stavební soubor přinesl významné myšlenky v oblasti tvorby veřejných staveb, provázené novými konstrukčními principy (pavilon A, věž pavilonu G, Člověk a jeho rod). Co však bylo největším přínosem Výstavy soudobé kultury, je její humanitní a společenský význam. Myšlenka, která otevřela nové pohledy na svobodnou společnost oproštěnou od principů podřízenosti a poddanosti. To je dosud nedoceněný přínos Výstavy soudobé kultury moderní společnosti.
V rámci Výstavy soudobé kultury byla realizována jiná akce splňující humanitární myšlenku celého projektu. Podle návrhů Oldřicha Starého, Josefa Havlíčka a Pavla Janáka byl v areálu výstaviště postaven obytný, živnostenský a bytový dům a v nedalekém údolí řeky Svratky pod Wilsonovým lesem byla uskutečněna myšlenka prezentovat projekty na bydlení občanů ( 16 RD), jak si ho představovalo v souladu s novými myšlenkami 9 architektů - Hugo Foltýn, Bohuslav Fuchs, Jaroslav Grunt, Jiří Kroha, Miroslav Putna, Jaroslav Syřiště, Josef Štépánek. Jan Vísek a Ernst Wiesner, v kolonii Nový dům.
Osvětová Idea tohoto záměru prezentovala základní lidskou potřebu bydlení ve světle nového pohledu svobodné a demokratické společnosti. Rozsah a záslužnost tohoto počinu mohou být patřičně oceněny teprve v současnosti.
Výsledek soutěže na řešení nového výstaviště byl velmi šťastný. Hlavní urbanistická koncepce založená na principu dvou paprskovitě se rozbíhajících os od hlavního nástupu kolem průmyslového paláce (dnešní pavilon A). Severní osa podél trasy ulice Hlinky je chápána jako výrazně dominantní. Její ukončení věží pavilonu G je jasně převažující nad kratší, méně výraznou osou, ukončenou pavilonem stavitelů. Kompozice těchto os určuje do budoucna celý komunikační skelet.
Se stavbou některých pavilonů se začalo již v roce 1927, některé byly naopak budovány na poslední chvíli (např. stavba pavilonu čs. Stavitelů byla zahájena 9 týdnů před zahájením výstavy).
Výstava soudobé kultury byla slavnostně otevřena 26. května 1928.

Po velkém úspěchu Výstavy soudobé kultury začala stagnace brněnského výstaviště, která později vedla k jeho dočasnému úpadku.
Poslední naděje - poměrně úspěšná stavební výstava v roce 1933 a záměr vytvořit zde filmové ateliéry Etafilm - nesplnily očekávání. Všechno zařízení muselo být rozprodáno, rozestavěné stavby zbourány - „brněnský Hollywood" zanechal pouze dluhy.
Celosvětová hospodářská krize dopadla i na brněnské výstaviště.

Po okupaci Československa německou armádou v březnu 1939 se pavilony mění na vojenské sklady a montážní dílny pro vojenskou výrobu. Válka zasáhla celou zemi a samozřejmé i brněnské výstaviště. Vojenská výroba a sklady v areálu se stávají cílem spojeneckých náletů a boj o město v závěrečném období války se odehrával i v pisáreckém údolí. Mnohé pavilony vyhořely, z některých zbyly jen trosky. Výstaviště bylo z velké části zničeno.

Zatímco v Praze byly zahájeny nové Pražské vzorkové veletrhy již v roce 1946. v Brně bylo rozhodnuto o likvidaci celého areálu. S realizací toho rozhodnutí se ovšem otálelo tak dlouho až se ho podařilo zvrátit, a v květnu 1947 se poprvé znovu sešla Výstavní akciová společnost.
Se zajímavým námětem, jak využit v té době opuštěného výstaviště, přišel v květnu 1946 bývalý zemský rada architekt Jan Mráček. Navrhl přebudování Zemského výstaviště na lidový zábavní park, který by obsahoval květnou zahradu, zábavní park, botanickou zahradu, zoologickou zahradu, koupaliště, stadion, Anthropos a zejména národopisnou vesnici slovanských národů.
K jeho realizaci však nedošlo.

Změna přichází až s uvolněním mezinárodního napětí v roce 1955. Ekonomika a průmyslová výroba prudce roste zejména v brněnské aglomeraci a je třeba hledat odbyt pro nové výrobky těžkého i lehkého průmyslu. V té chvíli nastává pro brněnské výstaviště rozhodující chvíle. Vládní usnesení z června 1955 rozhodlo, aby byla v témže roce na brněnském výstavišti uspořádána první strojírenská výstava.
To je začátek druhé, mimořádně aktivní etapy rozvoje a nové výstavby nejen v areálu, ale i ve městě Brně, které tím získává zcela nový přívlastek – veletržní.

Po úspěších prvních strojírenských výstav vyvstala naléhavá potřeba nové výstavní plochy – vybudování nových pavilonů. Skupina architektů tehdejšího Stavoprojektu vytvořila v poměrně krátké době (1956-57) urbanistický koncept nového výstaviště, který stávající areál významně rozšiřuje – druhý generel.
Původní dvě osy byly definitivně doplněny o kdysi Fuchsem navrženou často diskutovanou osu třetí od nově vybudované 4. brány k nové veletržní dominantě – pavilonu Z. Od pavilonu A k pavilonu Z byla také realizována další, čtvrtá osa, paralelní s promenádou spojující hlavní vstup s pavilonem G.

Byly navrženy nové objekty od významných pavilonů Z, C, B až po doplňkové drobnější stavby K, M, X, Y provizorního charakteru.
Nově založená soustava dominant – pavilon A, pavilon Z, věž pavilonu G a administrativní budova – je základním kompozičním principem urbanistické struktury brněnského výstaviště dodnes.

Všechny tyto stavby byly za mimořádných okolností včas realizovány k 1. mezinárodnímu strojírenskému veletrhu v roce 1959.

Byl to nevídaný Investiční rozmach, který se dá dobře srovnat s rozsahem výstavby pro Výstavu soudobé kultury v roce 1926-28 nebo ji dokonce předčil. Nové výstavní prostory i služby pokryly v podstatě všechny hlavní požadavky nově založené tradice pravidelných mezinárodních veletrhů.

Pro všechny novostavby bylo třeba doplnit původní generel z roku 1958 nebo vytvořit nový. Vedení podniku se rozhodlo pro druhou možnost.
V roce 1962 vypsalo omezenou neanonymní soutěž, ke byly uděleny dvě druhé ceny: František Kočí, Vladimir Palla, s kolektiv Zdeňka Denka.
Třetí generel (1965) podpořil třetí osu tak, že se stala novou dominantou celého řešení. Celý koncept se opírá o linii nových, mimořádně rozměrných pavilonů podél trasy 4 brána - pavilon Z.
Ke zvýraznění tohoto tahu obětoval tento návrh i Zámeček s Loosovým interiérem. Hospodářské zázemí bylo generelem přesunuto do prostoru pod areálem Dopravního podniku města Brna.
To by uvolnilo prostory pro zkompaktnění celého areálu a umožnilo zkrácení pochůzkových vzdáleností. Návrh však narazil na neochotu bourat poměrně nové budovy výrobního zázemí a stavět nové na opačném konci areálu.

Novou výstavbu také komplikovaly nevyjasněné majetkoprávní vztahy v západní části areálu. Jedinou realizací podle tohoto územního dokumentu byl pavilon D dokončený v roce 1973.

Čtvrtým pokusem (1973) o vytvoření prognózy rozvoje areálu byla studie zpracovaná v roce 1972 (Jasník, Hotárek).
Jednalo se o schematický dokument, který rámcově určoval plochy pro výstavbu a její rozdělení na časové etapy. Významně novým prvkem bylo vytvoření sítě mimoúrovňových paserelů, které se jako nový a velmi zajímavý prvek objevily při realizaci nového výstavního areálu v Düsseldorfu.
Z dnešního hlediska se zdá navržená několikakilometrová sít těchto krytých komunikaci příliš rozsáhlá.

Pátý generel (1977) (Ruller, Müller, Borková, Chlup, ekonomie ing. Bláha), zpracovaný po zřízení oddělení hlavního architekta v letech 1974-1977, byl nejrozsáhlejším a nejfundovanější zpracovaným urbanistickým dokumentem od vzniku areálu.

Po jižním a západním obvodu areálu jsou určeny prostory pro parkovací plochy.
Pavilony jsou stejně jako v předchozím dokumentu propojeny mimoúrovňovými paserely, avšak v mnohem omezenějším rozsahu. Podrobně zpracovaný generel je kompletován i konceptem podzemních kolektorových sítí a celkovým energetickým posouzením.

Tento územní dokument byl poprvé oficiálně schválen na všech úrovních - od úřadů městských až po celostátní.

Podle něho bylo realizováno za více než 1,8 miliardy Kč investic.

Tento urbanistický dokument vytvořil základ pro všechna nová řešení a je ve své podstatě používán dodnes.

Změny v politice celého tzv. východního bloku koncem osmdesátých let otevíraly v Československé ekonomice cestu novým myšlenkám. Možnost soukromého podnikáni - i když zpočátku v omezeném sektoru - přinesla i nový pohled na obchod a reklamu. Projevilo se to značně zvýšeným zájmem o výstavní činnost.

Vedení podniku BVV na tuto situaci reagovalo záměrem vybudovat nový pavilónový komplex s hotelem a kongresovým sálem (pavilon E). Vzhledem k tomu, že se právě dokončovala výstavba Domu techniky, která určitou kongresovou kapacitou disponovala, byl požadavek kongresového centra zrušen.
Pro projekt nového pavilonu byly v srpnu 1989 zpracovány dvě studie. Jako podklad pro stavbu pavilonu byla vybrána studie autorů Ruller - Müller, pro stavbu hotelu studie skupiny Jenček – Rudiš.

Další možnosti výstavby v areálu byly ze strany města podmíněny zpracováním nového konceptu rozvoje.
Soutěž na nový generel(1993) rozvoje výstavního areálu, vypsaná v roce 1993, nepřinesla očekávané množství nových myšlenek. Vítězný návrh (architekti Vrtek, Netoušková) potvrdil dominantnost severní osy a nutnost soustředění nové výstavby v západní části.

Poslední urbanistická studie (2000)
„Zónování funkčních ploch v areálu" zpracovaný na odboru hlavního architekta BVV (Müller, Stříbrný) navazuje na všechny předchozí koncepty.
Základní myšlenkou nového řešení je protažení hlavní osy podél Hlinek až ke konečné zastávce tramvaje v Pisárkách, kde je vytvořen nový nástup.
Paralelně s ní je navrženo ponoření tramvajového tělesa na úroveň výstaviště, jeho překrytí promenádní terasou a vytvoření nového vstupu v místě dnešního pavilonu O.

Hlavní výstavba pavilonů je plánována v okolí pavilonu Z systémem velkých výstavních ploch napojených na Integrovaný systém paserelů pro návštěvníky.

Zahuštěním centrální části dostavbou pavilonu V vytváří kompaktnější vzájemnou vazbu celého areálu. V architektonické veřejnosti se ozývaly kritické hlasy k velikosti a výšce celého objektu a zejména k jeho vložení do významné osy A - Z, jejíž uplatnění bylo podstatně omezeno. Po určitých úpravách bylo nakonec dosaženo dohody a stavba byla v extrémně krátké době dokončena (k podzimnímu veletrhu 2000).
Objektivně řečeno, hmota pavilonu V skutečně narušuje dosavadní komunikační a urbanistický koncept celého souboru. Pokud se ale podaří realizovat navržený záměr dvou paralelních os, jednu (hlavní vstup - pavilon G) jako otevřenou se zelení a druhou (pavilon A - pavilon Z) jako nadúrovňovou, krytou s pojízdnými chodníky, oživí se celá centrální část a dostane se do nových dimenzí. Hmotná nadměrnost stavby se po výstavbě západní části za pavilonem Z dostane do přijatelných relací s celým souborem.
Zároveň s novým pavilonem V (Dokoupil) byla v roce 2000 realizována stavba parkovacích garáží pro 890 automobilů (později byla kapacita z bezpečnostních důvodů snížena na 850 míst).