Festspielhaus Hellerau

Festivalový dům (Festspielhaus) vznikl v roce 1912 podle projektu Heinricha Tessenowa v duchu reformní architektury. Tessenow se při hledání inspirace pozorně díval se zpět historie a současně do svých návrhů nevkládal idealistická očekávání v budoucnost (G.Grassi, 1992), nebyl sentimentálním tradicionalistou ani vizionářským modernistou. Dokázal redukovat architekturu na základní geometrické prvky a soustředil se především na soulad proporcí s fungující dispozicí. Festspielhaus je součástí zahradního města Hellerau (Richard Riemerschmid, 1909) situovaného na severním okraji Drážďan. Celý projekt inicioval továrník Karl Schmidt a generální sekretář německého Werkbundu Wolf Dorhn, jejichž zásluhou vznikla společnost Deutsche Werkstätten Hellerau čítající 450 zaměstnanců vyrábějících nábytek ve stylu Arts&Crafts. Kromě nového přístupu k řemeslu si z Anglie přivezli také urbanistický koncept prvního zahradního města na evropském kontinentu.

Součástí zahradního města byla také umělecká kolonie Festspielhaus Hellerau, která sloužila jako „Vzdělávací institut Émile Jacques-Dalcroze pro hudbu a rytmus“. Výsledná přísně symetrická kompozice Tessenowova návrhu s majestátním nádvořím a dvěma identickými postranními křídly dokonale naplňovala představy hudebního pedagoga Émile Jaques-Dalcroze a scénografa Adolphe Appia (oba původem z frankofonní části Švýcarska). Po dokončení celého areálu v roce 1912 se festivalových akcí účastnili významné osobnosti evropské kulturní scény jako Franz Kafka, Oskar Kokoschka, Henry van de Velde, Emil Nolde nebo Stefan Zweig. Festspielhaus čtyřikrát navštívil také Le Corbusier, neboť jeho bratr Albert Jeanneret byl studentem Jacques-Dalcroze. Tessenow dokonce Le Cobrusiera přizval v únoru 1910 ke spoluúčasti na projektu, což Le C odmítl, ale výsledným návrhem, byl natolik zasažen, že si při svých pozdějších cestách po Německu poznamenal Hellerau jako „hlavní místo uměleckého rozvoje své doby“.

S tragickým úmrtím iniciátora Wolfa Dorhna a příchodem první světové války ukončila reformátorská škola své aktivity a v utlumené podobě fungovala až roku 1938, kdy ji silně zadluženou odkoupil spolkový stát Sasko. V roce 1939 byl areál přestavěn na kasárna národních socialistů a po druhé světové válce jej k vojenským účelům dále využívala sovětská armáda, která se postarala o další chřadnutí významného souboru staveb. S pádem Berlínské zdi bylo v roce 1990 založeno občanské sdružení Hellerau usilující o odejmutí vlastnictví armádě a zapsání objektu mezi kulturní památky. V roce 1993 vypsalo město Drážďany soutěž na rekonstrukci a navrácení areálu jeho původní funkci. V roce 2003 se do opraveného západního křídla nastěhovalo Drážďanské centrum pro soudobou hudbu. Generální rekonstrukce byla dokončena v roce 2009, kdy se do areálu vrátil kulturní život a v současnosti místní sdružení usiluje o zapsání celého sídliště Hellerau na seznam památek UNESCO.

Centrální budova Tessenowova osově symetrického návrhu zabírá půdorysnou plochu 53 x 47 m a je vysoká 36 m. Obě přilehlá křídla jsou o 16 m nižší. Kompozice připomínající Palladiánskou vilu vrcholí antikizujícím tympanonem s ústředním symbolem jin-jang. Štít podpírá čtveřice sloupů a dva postranní pilastry obložené pískovcovými deskami. V mezerách mezi sloupy jsou umístěny vstupní dveře a horní okna vedoucí do předsálí. Kromě kamenného portiku zbytek stavby pokrývá vápenná omítka okrové barvy. Hlavní sál (dlouhý 45 m, široký 16 m a vysoký 12 m) disponuje bazilikálním osvětlením ze všech čtyř stran. Přilehlé boční sály mají rozměry 17 x 8 m se stropními světlíky. Z důvodu omezeného rozpočtu se Tessenow při navrhování vnitřního vybavení soustředil na vstupní prostor s dominantním schodištěm a soustavu zavěšených svítidel.
Kromě Festspielhaus navrhl Tessenow v Hellerau také rodinné domy pro ubytování dělníků nábytkářské továrny a pedagogy působící na Dalcrozově škole.
V roce 1927 navrhl Tessenow v nedaleké drážďanské čtvrti Klotzsche zemskou školu s filigránskými sloupovými arkádami dodávající budově vážnost pomocí jednoduchých prostředků.