Galerie DESSA
Galerija DESSA
Jak může mít výstavní galerie s jedinou místností o velikosti obývacího pokoje v zapadlé uličce uprostřed Lublaně tak zásadní vliv na podobu slovinské architektury uplynulých dvaceti let? Odpověď hledejme v zadavateli i autorovi rekonstrukce. Autorem rekonstrukce interiéru galerie Dessa v duchu doznívající postmoderny byl v té doby jednoznačně nejznámější žijící slovinský architekt Boris Podrecca a jeho klientem
bylo sdružení DESSA (Umělecké sdružení samostatně činných architektů) zastoupených Andrejem Hrauskym, který má lví podíl na věhlasu současné slovinské architektury v zahraničí. Sdružení Dessa původně vzniklo v roce 1982 jako sdružení 36 architektů, jehož účelem bylo napomáhat provozování soukromých architektonických praxí v éře socialismu. Postupem času se Dessa změnilo v neziskovou kulturní organizaci, jejíž poslání se změnilo na pořádání desítky architektonických výstav ročně, přednášek a poznávacích cest.
Boris Podrecca patřil na přelomu 90. let mezi nejznamější slovinské architekty v hraničí, přičemž v rodné zemi toho příliš nepostavil. Projekt galerie Dessa, která se otevřela v Židovské ulici na jaře 1989, byl Podreccovým darem, aby mohlo vzniknout nové centrum slovinské architektonické, které by však navazovalo na Plečnikovu tradici. Podrecca byl známý především díky svým realizacím interiérů a výstavních expozic, což galerii Dessa předem zaručovalo úspěch. Prodrecca však nikdy předtím nenavrhoval pro jiné architekty. Rozhodl se proto využít téměř pozapomenutých principů Gottfrieda Sempera ve spojení s Wagnerovskými odkazy chtěl vytvořit vodítko ke snazšímu pochopení Wagnerova žáka Jože Plečnika.
Do galerie se vstupuje po třech venkovních stupních z bílého mramoru vystupujících z pestré mozaiky uliční dlažby. Poslední ze stupňů je obzvlášť široký, čímž na sebe společně se seříznutou mramorovou koulí kolemjdoucí upozorňuje a vyzývá ke vstupu. Výstavní galerie se nachází za kovovými dveřmi se štěrbinovým průzorem. Interiér galerie Dessa se skládá ze čtyř místností, přičemž každá je zasvěcena jinému stavebnímu materiálu – kámen v galerii, dřevo v knihovně, plast v kanceláři a textil v zasedací místnosti. Půdorys historického domu, v němž galerie sídlí, je nepravidelný, a tak je Podrecca místnosti 'vystlal' skříněmi či sloupovým rastrem. Umně ukryté odkládací prostory se střídají se skleněné vitrínami umožňujícími rychlou a snadnou instalaci výstav. Druhou veřejně přístupnou místností je válcová příruční knihovna s aktuálními publikacemi. Za ní leží soukromá pracovna s pravidelným sloupovým rastrem, kde Andrej Hrausky společně se Špelou Leskovič usilovně pracují na popularizaci slovinské architetury. Podreccův gesamtkunstwerk 'narušují' pouze autorská v zasedací místnosti, kam jsou umístěny křesla od prof. Niko Kraljez 50. let minulého století.
bylo sdružení DESSA (Umělecké sdružení samostatně činných architektů) zastoupených Andrejem Hrauskym, který má lví podíl na věhlasu současné slovinské architektury v zahraničí. Sdružení Dessa původně vzniklo v roce 1982 jako sdružení 36 architektů, jehož účelem bylo napomáhat provozování soukromých architektonických praxí v éře socialismu. Postupem času se Dessa změnilo v neziskovou kulturní organizaci, jejíž poslání se změnilo na pořádání desítky architektonických výstav ročně, přednášek a poznávacích cest.
Boris Podrecca patřil na přelomu 90. let mezi nejznamější slovinské architekty v hraničí, přičemž v rodné zemi toho příliš nepostavil. Projekt galerie Dessa, která se otevřela v Židovské ulici na jaře 1989, byl Podreccovým darem, aby mohlo vzniknout nové centrum slovinské architektonické, které by však navazovalo na Plečnikovu tradici. Podrecca byl známý především díky svým realizacím interiérů a výstavních expozic, což galerii Dessa předem zaručovalo úspěch. Prodrecca však nikdy předtím nenavrhoval pro jiné architekty. Rozhodl se proto využít téměř pozapomenutých principů Gottfrieda Sempera ve spojení s Wagnerovskými odkazy chtěl vytvořit vodítko ke snazšímu pochopení Wagnerova žáka Jože Plečnika.
Do galerie se vstupuje po třech venkovních stupních z bílého mramoru vystupujících z pestré mozaiky uliční dlažby. Poslední ze stupňů je obzvlášť široký, čímž na sebe společně se seříznutou mramorovou koulí kolemjdoucí upozorňuje a vyzývá ke vstupu. Výstavní galerie se nachází za kovovými dveřmi se štěrbinovým průzorem. Interiér galerie Dessa se skládá ze čtyř místností, přičemž každá je zasvěcena jinému stavebnímu materiálu – kámen v galerii, dřevo v knihovně, plast v kanceláři a textil v zasedací místnosti. Půdorys historického domu, v němž galerie sídlí, je nepravidelný, a tak je Podrecca místnosti 'vystlal' skříněmi či sloupovým rastrem. Umně ukryté odkládací prostory se střídají se skleněné vitrínami umožňujícími rychlou a snadnou instalaci výstav. Druhou veřejně přístupnou místností je válcová příruční knihovna s aktuálními publikacemi. Za ní leží soukromá pracovna s pravidelným sloupovým rastrem, kde Andrej Hrausky společně se Špelou Leskovič usilovně pracují na popularizaci slovinské architetury. Podreccův gesamtkunstwerk 'narušují' pouze autorská v zasedací místnosti, kam jsou umístěny křesla od prof. Niko Kraljez 50. let minulého století.
0 komentářů
přidat komentář
