Holocaust-Mahnmal - pomník všem v Evropě zavražděným Židům

Ondřej Císler v zajetí betonových stél.

"Ticho a němota pomníku vedou k tomu, že třetí generace po holocaustu začíná o nejtemnější kapitole německých dějin opět mluvit."

P. Eisenman

Symbolicky, v den 60. výročí konce II. světové války, mělo být otevřeno Eisenmanovo rozvlněné pole náhrobních kamenů. Ve skutečnosti se to podařilo s dvoudenním zpožděním. Gerhard Schröder si přál „místo, kam by člověk rád zašel.” Pro umístění pomníku si nemohli vybrat lépe: na tzv. „turistické míli” mezi Brandenburskou branou a Postupimským náměstím, mezi vládní čtvrtí a úřady jednotlivých spolkových zemí. Blízkost lidskému hemžení a přítomnost všem politikům na očích na sebe nedá zapomenout.
Z perspektivy běžného chodce se nabízí pohled do neustředěného labyrintu betonových stél. Místo lze užívat mnoha různými způsoby; od nábožného uctívání, vzdělávání se v informačním centru nebo jako hřiště pro dobrodruhy. Pokaždé však po návratu odtud budou mluvit, že navštívili Pomník holocaustu. Nebudu rozmazávat výběr firmy Degussa, následný nešťastný vtip a slovní přestřelku, ani finanční tíseň nadace pár měsíců po otevření. Na místě samotném nejsou vidět žádné tyto problémy. Místo se povzneslo nad všechny malichernosti v podobě obřího znamení.

Idea pomníku
Pomník je věnován židovským obětem národně-socialistického teroru. Nepřehlédnutelně stojí v centru Berlína; jeho napojení na nově vzniklou parlamentní a vládní čtvrť znamená přiznání se k historické odpovědnosti. Připomenutí si zločinů nacismu patří k základní samozřejmosti Německé spolkové republiky. Příběh vznik pomníku je úzce spojen se službou demokracii a občanskou odvahou. Ve své otevřenosti ponechává prostor k osobním vzpomínkám a žalu.

Historie pomníku
1988-89 výzva publicistky Lea Rosh po “nedozírném pomníku”, který m.j. podpořily Willy Brandt a Günther Grass, vyhrála ji Chista Wolf; 1994-95 uskutečnění veřejné umělecké soutěže; 1997 po veřejných rozpravách probíhá soutěž nová pro vyzvané umělce/architekty; jaro 1998 slib spolkového kancléře Kohla realizovat návrh dvojice Eisenman/Serra, průtahy v rozhodnutí na straně spolkového sněmu; 25.06.1999 závěrečné usnesení německého Bundestagu o stavbě pomníku a založení nadace; 01.04.2003 započetí stavby; 12.06.2004 dokončení hrubé stavby informační centra; 15.12.2004 osazen poslední “náhrobní” kámen; 12.05.2005 předání veřejnosti.

Čísla pomníku
2.711 dutých náhrobků z vysoce kvalitního betonu (původně se uvažovalo o břidlici) o šířce 0,95 m a délce 2,38 m s úkosy 0,5 - 2,0°. Z toho je 303 náhrobků vyšších 4 m, 569 náhrobků 3 - 4 m, 491 náhrobků 2 - 3 m, 869 náhrobků 1 - 2 m, 367 náhrobků 0 - 1 m a 112 náhrobků je plochých. Hmotnost nejtěžšího 4,7 m vysokého náhrobku je 16 tun, průměrná hmotnost je 8 tun; omítnutá plocha 13.100 m²; 13 cest pro tělesně postižené, 41 stromů v poli náhrobků.