Jaro, léto, podzim, zima... a jaro

foto: Jan Žaloudek

Co?
Prostor auly v bývalé škole v Mikulově byl za minulého režimu znásilněný novým přestropením. Vznikla tedy těžko využitelná prostora půdy, která byla ve výšce jeden a půl metru v pravidelném rytmu rozčleněná táhly. Krov se skryl očím a vyčkával. Mezitím se zrekonstruovaly prostory pod půdou, takže už nebylo cesty zpět, prostor nešlo opět sjednotit.

Proč?
Když jsme jej objevili zakázali jsme realizovat projekt, který by vyřezal táhla, tím poničil tektoniku konstrukce a vše nechával obalit sádrokartonem. To byl návrh místních zvlčilých stavebních inženýrů. Hledali jsme cestu, která zachová ducha a logiku prostoru, která vyhoví památkářským požadavkům a zároveň nabídne komfortní bydlení.

Jak?
Zásadní rozhodnutí bylo ponechat vše tak, jak to je. Jedna z našich havních zásad zní, že nejdůležitější je rozpoznat, kdy raději nezasahovat. Ale bylo třeba prostor spojit a překonat táhla. Rektifikační oka jsme zvětšili do podoby průchodů. Táhla oddělují jednotlivé "pokoje". Zdi jsou jen imaginární, stejně jako v Kim Ki-dukově filmu. Už zbývá jen najít kupce, který se pro projekt nadchne.

Komu?
Studie prošla několika fázemi, měli jsme i "rodinnou" variantu. Nakonec se ozvali stavebníci až z daleké Austrálie - on Australan, ona původem Moravanka, kteří dokázali ocenit autenticitu prostoru. V Austrálii mají obecně úctu k čemukoliv starému, je to tam nedostatkové zboží. Díky tomu jsme mohli zrealizovat minimální variantu, která prostor nijak nedělí a nedrobí.
Se svými sto čtyřiceti metry je byt největší garsonkou široko daleko. Koupelna s chodbou se nachází v původním přístavku. Byt má vlastní rozlehlou terasu, která je přístupná nově proraženým vikýřem. Spí se na boxu v konečné sekci prostoru. Projekt měl velmi napjatý rozpočet, což občas vedlo ke kompromisním řešením a některým surovým detailům. Nicméně celkovou koncepci se podařilo udržet.