Kino Máj

V sobotu 28. května 2011 jsem se díky nynějšímu promítači Miroslavu Lomičovi mohl sejít s Josefem Leurichem, který stál u zrodu kina Máj a promítal v něm 47 let, přičemž veškeré úpravy a následnou rekonstrukci konzultoval s Karlem Hubáčkem a díky němu si kino uchovalo původní podobu, přestože by dnes zasluhovalo kompletní sanaci.
Kino mělo původně (díky ekonomice napojené na uranový průmysl) vzniknout v Hamrech pod Ralskem, posléze bylo však přemístěno do Doksu. První varianta podobná stodole probíhala souběžně s ulicí. Kvůli vysoké úrovní spodní hladiny vody však musel být projekt přepracován a po vzoru alpských chat vyvýšen a vsazen do terénu. S projektováním kina se začalo již v roce 1959. Po řadě změn a zejména kvůli finanční krizi začal místní ONV uvažovat o zakonzervování stavby, ale nakonec byla seškrtána fontána s venkovní dlažbou a první roky se promítalo v provizoriu.
Původně se měla v horním patře nad vstupem nacházet knihovna. Později přestal být zájem a krátce poté, co v roce 1963 proběhla kolaudace, byly v horním poschodí vybourány příčky, aby zde mohl Svaz umělců po dobu deseti let bezplatně provozovat svoji výstavní síň. U tohoto záměru však setrvali pouhý rok a poté byl sál využíván místními umělci.
Přes vnější vzhled připomínající tradiční dům se sedlovou stavbu se ve skutečnosti jedná o železobetonový monolit na velké rozpětí, dvojicí napnutých stropů. V roce 1983 poklesl střed budovy o 3,5 cm, důsledkem čehož se v podhledu objevily trhliny. Strop, který tvořila omítaná rabicova síť natažená na železobetonový skelet, šlo jen velmi těžko opravit, a tak musela proběhnout půlmilionová investice na rozsáhlou rekonstrukci. Kromě změny barevnosti a úprav maskujících trhliny za obklad, se udála také změna funkcí.
Doksy byly tou dobou vyhledávaná rekreační oblast. Každoroční návštěvnost kina dosahovala k 80.000 divákům, ale přesto zde nebylo příliš mnoho míst k posezení, a tak bylo v roce 1984 rozhodnuto přestavět výstavní sál na kavárnu podle návrhu Lidmily Švarcové.
V šedesátých letech odstartoval boom širokoúhlých filmů. Do Doksů, kde byl jeden z nejlépe vybavených sálů (355 míst) v Čechách přijížděli diváci z bývalého Východního Německa a denně se promítaly tři představení.
Nedostatečná střešní izolace v létě způsobovala, že během letních měsíců nebylo v sále dýchatelno. Již během kontrolních dnů inženýr Valouch zjistil, že topení ani vzduchotechnika neodpovídají projektu a jsou poddimenzovány, což se muselo hlučně řešit vyššími otáčkami.
Nevýhodou celého projektu od samého počátku byla její jednoúčelovost. Kino tak nemohlo dobře sloužit ke koncertů ani nabídnou dostatečné zázemí pro účinkující. Provozovatelé se však o víceúčelovost pokoušeli
V pětitisícovém městě, kde nejistá sezóna závislá na počasí trvá 6-7 týdnů v roce, je visí provoz kina na velmi tenkém vlásku, zejména pak, když současná generace je zmlsaná posledními výstřelky digitální technologie, pak může padesát let (třicet od poslední rekonstrukce) staré kino jen stěží udržet krok.
Miloslav Lomič, nynější promítač kina Máj, jde ve stopách svého předchůdce a snaží o zabezpečení financí na kompletní digitalizaci, multifunkčnost provozu a zastavení odlivu diváků do lépe vybavených kin v okolních městech.