Jak jsme dělali golfovou klubovnu Když jsme se s Davidem Kubíkem dozvěděli, že se můžeme, byť za poměrně složitejch podmínek, účastnit soutěže na golfovou klubovnu v Kácově, nechali jsme hned všechno ostatní plavat. Navíc, jak jsme brzy zjistili, krajina, kde se klubovna bude nacházet, je prostě nádherná. Dlouhý, pozvolný rameno řeky Sázavy uzavírá do oválu nádherně vytvarovaný temeno krajiny, tyčící se nad hladinou řeky do výšky bezmála 90 metrů. Nedaleko se rozprostírá malebný městečko Kácov s jedinečným zámečkem, jehož ústřední sál s jakýmsi průběžným světlíkem mu propůjčuje dojem italský stavby. Doslova uhranutý kouzlem zdejšího okolí jsme na hlavní nápad řešení stavby nemuseli dlouho čekat: najednou tu byl obří golfista, kterej obtiskl do měkký hlíny svou botu téměř na vrcholu temene tam, kde investoři zabodli prst do plánu. Po obvodu obrovy giga šlápoty 100 x 50 metrů vznikly z nakupený hlíny valy, do nichž jsme vysekli segment a klubovnu sem umístili. Na vnější stranu jsme pak situovali velikánskou terasu s panoramatickým výhledem nejen na golfový hřiště, ale na celou krajinu; byl by přeci hřích připravit se o pohled na řeku, kouzelnou atmosféru městečka se zámkem a okolní krajiny.
Abychom trefili orientaci a správný výškový umístění stavby vůči hřišti a zbytku krajiny, celým modelem jsme pootáčeli, čímž jsme zároveň došli k poznání, že když zasvítí sluníčko, všichni se tam upečou, takže se dominantou stal stínící systém. Jelikož jsme ale chtěli dlouhodobě udržitelnej dům, vymysleli jsme si velký bytelný lopatky jako z větrnýho mlýnu; zespodu dřevěný a shora potažený titanzinkem. Jelikož si investoři přáli „solidní“ dům se spoustou kamene, vytvořili jsme materiálovou a prostorovou etudu z velkejch žulovejch bloků a sloupů ve stylu starýho Řecka. A protože se hlásíme k mnohasetletý dobrý tradici, chtěli jsme klubovnu učinit součástí přírody, a tak jsme použili dřevo a sklo. Severní stěna směrem k parkovišti je kamenná s žulou uprostřed, která jakoby zajede dovnitř a vymezí tak převýšenej vstupní prostor, kde je zavěšenej stropní systém z masivního dřeva. První nadzemní podlaží obsahuje základní části, který má podobná budova mít: jídelnu, bar, shromažďovací prostory, VIP části. Zázemí, t.j. shop, administrativa, kuchyň, sklady a sociálky jsou umístěny u severní fasády. S terasou komunikuje restaurace, foyer, multifunkční místnost a zónaVIP. V druhým podlaží jsou hotelový pokoje/apartmány se stíněnejma terasama a s výhledem na celý hřiště. Před velkou terasou klubovny je soustava menších jezer napájenejch z řeky Sázavy složenejch do prostorovýho vějíře pozvolna klesajícího po svahu. Při bezvětří vytváří jezírka zrcadla, v nichž se klubovna odráží a vzniká tak pocit harmonie, kterej se zabydlel v český krajině už v baroku. Zkrátka a dobře, kdyby to viděl náš milovanej Santini, třeba by řekl něco jako:
„No, hoši, je vidět, že jste se snažili! Jsem sice lepší, ale v něčem kráčíte v mejch stopách …“ Dílo je hotovo! Když jsme se s Davidem podívali přes jezero a spatřili nad horizontem krajiny klubovnu s celou její sestavou - korunu stínících systémů a hlavní dvoranu lemovanou těžkejma kamennejma zdma na konci umocněnejma něčím, co by mohlo vzdáleně připomínat dva žulový prsty sfingy, bylo nám docela fajn.
Bejt u tak velkýho záměru je bezesporu obrovská výzva. Přiznávám, že zorientovat se a správně reagovat na spleť různorodejch, mnohdy protichůdnejch požadavků jednotlivejch zúčastněnejch skupin, chce značnou dávku trpělivosti. Ale u takhle velkejch staveb jsme na to, konec konců, zvyklí...
Když je Pánbůh doma, občas vznikne stavba, kterou architekti vidí ve svejch snech. S vaším dovolením si teď neskromně troufnu tvrdit, že golfová klubovna v Kácově k takovejm stavbám patří. Stojí majestátně, ale zároveň pokorně, jakoby si byla plně vědoma krásy a nedostižnosti okolní krajiny a zároveň říkala:
„Milovníci golfu, pojďte spočinout v mejch jedinečnejch prostorách. Nabízím vám dokonalou symbiózu!“ Za nás musím přiznat, že z týhle stavby máme fakt radost a doufáme, že přinese spoustu blaženejch zážitků všem, komu bude sloužit.
prof. Martin Rajniš