Labská filharmonie
Elbphilharmonie
S několikaletým zpožděním a více než trojnásobným překročením rozpočtu byla ve středu 11. ledna 2017 slavnostně otevřena stavba Labské filharmonie v Hamburku, která je u nás přirovnávána k tunelu Blanka, ale v zahraničí ji vhodněji srovnávají s operou v Sydney. Zatímco díra v zemi nebude nikdy konkurovat panoramatu Hradčan, tak u skleněné koruny vyzdvižené nad hamburský přístav si můžeme být jistí, že se brzy stane symbolem tohoto hanzovního města.
Nová 110 metrů vysoká dominanta leží na prominentním západním cípu nově přestavované hamburské čtvrti HafenCity (soutěž 2001). Skleněný krystal spočívá na cihelné podnoži Kaispeicher A (překl. Nábřežní skladiště A) vybudovaném v letech 1962-66 podle projektu Wernera Kallmorgena. Tento objekt byl až do konce minulého století využíván ke skladování kakaových bobů (přezdívalo se mu Kakaobunker).
Původně se jednalo soukromou iniciativu developera Alexandera Gérarda a jeho manželky Jany Marko (historičky umění), kteří navázali na tehdy zamýšlený projekt Media City Port. V říjnu 2003 se spojili s místním investorem Diteterem Beckenem a v listopadu 2004 převzalo projekt město Hamburk, které po vypracování studie poskytlo polovinu předpokládaných nákladů a zbývajících 77 milionů euro se muselo zajistit financováním ze soukromých zdrojů. O tři roku později tehdejší starosta Ole von Beust projevil přání, aby se filharmonie stala „novým kulturní majákem zářícím pro všechny občany“. Stavební firma Hochtief vybraná v rámci celoevropského řízení předpokládala dokončení stavby v roce 2010, což se později ukázalo jako nerealistické, neboť v roce 2006 se stavební náklady zvýšily o 60 milionů euro, v roce 2007 o dalších 114 milionů a s každým rokem se cena navyšovala až na konečných 789 milionů. Filharmonie byla dokončena 31. října 2016 a slavnostně otevřena koncertem 11. ledna 2017.
Nástavba je od spodní části konstrukčně nezávislá. Do horní části se přijíždí po 82 metrů dlouhém konvexně zakřiveném eskalátoru, kterým se návštěvníci dostanou na střechu bývalého skladu ve výšce 37 metrů nad přístavištěm, kde se nachází veřejně přístupná promenáda s výhledem na historické město, přístav i řeku. Ve spodní části je 433 parkovacích míst, z nichž 170 slouží hostům pětihvězdičkového hotelu Westin, jehož 244 pokojů je rozmístěno mezi 9 až 20 poschodím. K prodeji bylo také 45 luxusních bytů, jejichž cena se vyšplhala až na 12 milionů euro.
Hlavní prostor představuje 25 metrů vysoký hudební sál pro 2100 diváků s obdobným principem “viničních řádků“ jako má Scharounova filharmonie v Berlíně. Na akustice se podílel japonský mistr Yasuhisa Toyota z tokijského ateliéru Nagata Acoustics. Stěny sálu o celkové ploše přes 6000 m² jsou obloženy 10000 sádrovláknitými deskami, jejichž povrch opracovaly CNC frézy do jedinečného plastického vzoru připomínajícího mořské lastury. Celkovem sál zdobí přes milion "vroubených lastur“ o velikosti lidské pěsti. Kromě velkého sálu se v budově nachází menší sál pro 500 posluchačů a malé zvukové studio se 170 místy.
Přestože stavba filharmonie přišla na 21,3 miliardy korun, což je trojnásobek původně odhadované ceny, z dlouhodobého hlediska kulturně obohatí místní scénu a Hamburčané se mohou identifikovat s novým symbolem.
Hamburk po letech otevírá budovu Labské filharmonie, stála přes 21 miliard korun
Rozbouřenou hladinu nedalekého Severního moře připomíná střecha Labské filharmonie v Hamburku, která se tuto středu otevře veřejnosti.
Nepřehlédnutelná budova v srdci starého hamburského přístavu se má stát novou ikonou druhého největšího města Německa. Pozornost nepoutá jen zvenku, zaujme též strukturou vnitřního členění a designem interiérů.
"Chtěli jsme, aby lidem zůstal kontakt s vodou a větrem," říká architekt Jan-Christoph Lindert u jednoho z výklenků ve skleněné fasádě budovy, který návštěvníkům nabízí výhled na obrovský přístav i možnost kdykoliv zakusit „námořní“ počasí.
Že je věta o kontaktu s vodou myšlena vážně, dokazuje už samotné umístění Labské filharmonie, kterou ze tří stran obklopuje Labe a kolem níž co chvíli projíždějí výletní lodě.
Aby zvládla i záplavy, jež do Německa nezřídka doputují až z Česka, stavba je umístěna 8,5 metru nad běžnou hladinou řeky. Členěna je přitom tak, aby voda nikdy nemohla dosáhnout na to nejdůležitější – dvojici hudebních sálů. Ty jsou umístěny až v nástavbě původního šestipatrového přístavního skladu z červeného zdiva.
"Myšlenka byla taková, že ve skladu budou prostory s vedlejším využitím a že od střechy skladu dál bude přístup k tomu hlavnímu," vysvětluje architekt Lindert ze švýcarské kanceláře Herzog & de Meuron, který se na stavbě poslední léta podílel.
Do bývalého skladu, který z jedné strany i dnes lemují staré přístavní jeřáby, se tak vešel hotel s 244 pokoji a dále 44 soukromých bytů, restaurace nebo parkoviště s více než 500 místy. Jeho spirála leckomu připomene interiér slavného Guggenheimova muzea v New Yorku.
Cestu do nitra stavby, která přišla na 789 milionů eur, v přepočtu 21,3 miliardy korun, ukazují unikátní 82 metrů dlouhé obloukovité jezdící schody. Na nich návštěvník začne lépe vnímat rozměry stavby.
"Budova je vlastně obrovská, přes 100 metrů dlouhá, 110 metrů vysoká ve špici na západě a 85 metrů ve špici na východě," říká Lindert o Labské filharmonii, která má při pohledu shora téměř trojúhelníkový tvar.
Velikost budovy pocítí návštěvníci ještě citelněji na sérii schodů, které je čekají předtím, než se dostanou do některého z koncertních sálů. Hned ty první vedou na vyhlídkovou platformu mezi původní budovou přístavního skladu a velkolepou skleněnou nástavbou.
Poté co návštěvníci otevřou obrovské dveře z vlnitého skla, se ve 37 metrech nad zemí mohou – částečně chráněni nástavbou – projít kolem celé budovy a vychutnat si pohled na přístav i na město.
Nad úrovní platformy už jsou oba koncertní sály, do nichž je možné se dostat dalšími schodišti, tentokrát ukrytými v bílém točitém tubusu. Velký koncertní sál pojme 2100 posluchačů, z nichž žádný nesedí dále než 30 metrů od dirigenta.
"To pěkné a zvláštní je to, že se lze dostat na každé místo sálu, aniž by z něj člověk musel vyjít," konstatuje Lindert a ukazuje na trojici spojených spirál, které se proplétají různými patry pro posluchače.
Ti si v béžovém sále, plném rychle stoupajících řad šedých čalouněných křesel, určitě všimnou také objektu, který se vznáší nad jejich hlavami. Obrovský kruh visící od stropu napomáhá ještě lepšímu šíření zvuku.
Akustika by měla být na nejvyšší úrovni i díky speciálně zakřiveným stěnám nebo dvojitému odhlučnění.
To má zabránit mimo jiné tomu, aby do sálu nepronikl třeba zvuk lodních sirén. Na přístavní okolí ale musela budova reagovat i jinak. Více než 16 tisíc metrů čtverečních rozlehlou skleněnou fasádu stavitelé potiskli speciálními body, které pomáhají radarům lodí s orientací.
"Kdyby to lodě nevnímaly, narazily by do budovy," dodává Lindert s tím, že tak úzký kontakt se zdejšími námořními prvky si architekti nepřáli.
Nová 110 metrů vysoká dominanta leží na prominentním západním cípu nově přestavované hamburské čtvrti HafenCity (soutěž 2001). Skleněný krystal spočívá na cihelné podnoži Kaispeicher A (překl. Nábřežní skladiště A) vybudovaném v letech 1962-66 podle projektu Wernera Kallmorgena. Tento objekt byl až do konce minulého století využíván ke skladování kakaových bobů (přezdívalo se mu Kakaobunker).
Původně se jednalo soukromou iniciativu developera Alexandera Gérarda a jeho manželky Jany Marko (historičky umění), kteří navázali na tehdy zamýšlený projekt Media City Port. V říjnu 2003 se spojili s místním investorem Diteterem Beckenem a v listopadu 2004 převzalo projekt město Hamburk, které po vypracování studie poskytlo polovinu předpokládaných nákladů a zbývajících 77 milionů euro se muselo zajistit financováním ze soukromých zdrojů. O tři roku později tehdejší starosta Ole von Beust projevil přání, aby se filharmonie stala „novým kulturní majákem zářícím pro všechny občany“. Stavební firma Hochtief vybraná v rámci celoevropského řízení předpokládala dokončení stavby v roce 2010, což se později ukázalo jako nerealistické, neboť v roce 2006 se stavební náklady zvýšily o 60 milionů euro, v roce 2007 o dalších 114 milionů a s každým rokem se cena navyšovala až na konečných 789 milionů. Filharmonie byla dokončena 31. října 2016 a slavnostně otevřena koncertem 11. ledna 2017.
Nástavba je od spodní části konstrukčně nezávislá. Do horní části se přijíždí po 82 metrů dlouhém konvexně zakřiveném eskalátoru, kterým se návštěvníci dostanou na střechu bývalého skladu ve výšce 37 metrů nad přístavištěm, kde se nachází veřejně přístupná promenáda s výhledem na historické město, přístav i řeku. Ve spodní části je 433 parkovacích míst, z nichž 170 slouží hostům pětihvězdičkového hotelu Westin, jehož 244 pokojů je rozmístěno mezi 9 až 20 poschodím. K prodeji bylo také 45 luxusních bytů, jejichž cena se vyšplhala až na 12 milionů euro.
Hlavní prostor představuje 25 metrů vysoký hudební sál pro 2100 diváků s obdobným principem “viničních řádků“ jako má Scharounova filharmonie v Berlíně. Na akustice se podílel japonský mistr Yasuhisa Toyota z tokijského ateliéru Nagata Acoustics. Stěny sálu o celkové ploše přes 6000 m² jsou obloženy 10000 sádrovláknitými deskami, jejichž povrch opracovaly CNC frézy do jedinečného plastického vzoru připomínajícího mořské lastury. Celkovem sál zdobí přes milion "vroubených lastur“ o velikosti lidské pěsti. Kromě velkého sálu se v budově nachází menší sál pro 500 posluchačů a malé zvukové studio se 170 místy.
Přestože stavba filharmonie přišla na 21,3 miliardy korun, což je trojnásobek původně odhadované ceny, z dlouhodobého hlediska kulturně obohatí místní scénu a Hamburčané se mohou identifikovat s novým symbolem.
Hamburk po letech otevírá budovu Labské filharmonie, stála přes 21 miliard korun
Rozbouřenou hladinu nedalekého Severního moře připomíná střecha Labské filharmonie v Hamburku, která se tuto středu otevře veřejnosti.
Nepřehlédnutelná budova v srdci starého hamburského přístavu se má stát novou ikonou druhého největšího města Německa. Pozornost nepoutá jen zvenku, zaujme též strukturou vnitřního členění a designem interiérů.
"Chtěli jsme, aby lidem zůstal kontakt s vodou a větrem," říká architekt Jan-Christoph Lindert u jednoho z výklenků ve skleněné fasádě budovy, který návštěvníkům nabízí výhled na obrovský přístav i možnost kdykoliv zakusit „námořní“ počasí.
Že je věta o kontaktu s vodou myšlena vážně, dokazuje už samotné umístění Labské filharmonie, kterou ze tří stran obklopuje Labe a kolem níž co chvíli projíždějí výletní lodě.
Aby zvládla i záplavy, jež do Německa nezřídka doputují až z Česka, stavba je umístěna 8,5 metru nad běžnou hladinou řeky. Členěna je přitom tak, aby voda nikdy nemohla dosáhnout na to nejdůležitější – dvojici hudebních sálů. Ty jsou umístěny až v nástavbě původního šestipatrového přístavního skladu z červeného zdiva.
"Myšlenka byla taková, že ve skladu budou prostory s vedlejším využitím a že od střechy skladu dál bude přístup k tomu hlavnímu," vysvětluje architekt Lindert ze švýcarské kanceláře Herzog & de Meuron, který se na stavbě poslední léta podílel.
Do bývalého skladu, který z jedné strany i dnes lemují staré přístavní jeřáby, se tak vešel hotel s 244 pokoji a dále 44 soukromých bytů, restaurace nebo parkoviště s více než 500 místy. Jeho spirála leckomu připomene interiér slavného Guggenheimova muzea v New Yorku.
Cestu do nitra stavby, která přišla na 789 milionů eur, v přepočtu 21,3 miliardy korun, ukazují unikátní 82 metrů dlouhé obloukovité jezdící schody. Na nich návštěvník začne lépe vnímat rozměry stavby.
"Budova je vlastně obrovská, přes 100 metrů dlouhá, 110 metrů vysoká ve špici na západě a 85 metrů ve špici na východě," říká Lindert o Labské filharmonii, která má při pohledu shora téměř trojúhelníkový tvar.
Velikost budovy pocítí návštěvníci ještě citelněji na sérii schodů, které je čekají předtím, než se dostanou do některého z koncertních sálů. Hned ty první vedou na vyhlídkovou platformu mezi původní budovou přístavního skladu a velkolepou skleněnou nástavbou.
Poté co návštěvníci otevřou obrovské dveře z vlnitého skla, se ve 37 metrech nad zemí mohou – částečně chráněni nástavbou – projít kolem celé budovy a vychutnat si pohled na přístav i na město.
Nad úrovní platformy už jsou oba koncertní sály, do nichž je možné se dostat dalšími schodišti, tentokrát ukrytými v bílém točitém tubusu. Velký koncertní sál pojme 2100 posluchačů, z nichž žádný nesedí dále než 30 metrů od dirigenta.
"To pěkné a zvláštní je to, že se lze dostat na každé místo sálu, aniž by z něj člověk musel vyjít," konstatuje Lindert a ukazuje na trojici spojených spirál, které se proplétají různými patry pro posluchače.
Ti si v béžovém sále, plném rychle stoupajících řad šedých čalouněných křesel, určitě všimnou také objektu, který se vznáší nad jejich hlavami. Obrovský kruh visící od stropu napomáhá ještě lepšímu šíření zvuku.
Akustika by měla být na nejvyšší úrovni i díky speciálně zakřiveným stěnám nebo dvojitému odhlučnění.
To má zabránit mimo jiné tomu, aby do sálu nepronikl třeba zvuk lodních sirén. Na přístavní okolí ale musela budova reagovat i jinak. Více než 16 tisíc metrů čtverečních rozlehlou skleněnou fasádu stavitelé potiskli speciálními body, které pomáhají radarům lodí s orientací.
"Kdyby to lodě nevnímaly, narazily by do budovy," dodává Lindert s tím, že tak úzký kontakt se zdejšími námořními prvky si architekti nepřáli.
ČTK, 11.1.2017
0 komentářů
přidat komentář
