Langen Foundation
Ten dům by mohl stát kdekoliv. Ando nectí odkaz Heerichových staveb ani severoněmeckou klinkerovou kulturu. Sběratelka Marianne Langen, která se již otevření muzea nedočkala, oprávněně považuje Andův objekt za největší artefakt, který během svého života pořídila. Přestože je muzeum samotné výstavním exponátem, nabízí dostatek kvalitního prostoru, aby uvnitř mohly naplno vyniknout práce ostatních umělců.
Na březích řeky Erft na předměstí Düsseldorfu se nachází umělecké muzeum známé jako Insel Hombroich. Jak je uvedeno v názvu (Insel v němčině znamená “ostrov“), celé místo tvoří ostrov uprostřed rozlehlých mokřin, muzeum v přírodním parku je v dnešním světě zcela ojedinělé.
Na území o rozloze 200 000 čtverečních metrů se nachází řada soch rozesetých mezi bujnou vegetaci a několik elegantních výstavních pavilonů, které jsou samy uměleckými díly sochaře Erwina Heericha. Sochy i pavilony jsou náhodně roztroušeny mezi stromy.
Od pořízení pozemku investoval majitel Karl-Heinrich Müller značné prostředky a čas k proměně místní topografie a obnovení přirozeného prostředí pomocí zalesňovacího programu, který nakonec navrátí oblast do podoby před několika staletími.
Přibližně kilometr severozápadním směrem od Insel Hombroich, na pozemku bývalého raketového sila NATO, Müller otevřel nové muzeum, pro které sám navrhl jednu z galerií a hrál důležitou roli u celkového architektonického konceptu. Tím byl dán výchozí bod projektu Langen/Hombroich Foundation.
Území jsme poprvé navštívili v roce 1994, ale kvůli finančním obtížím mezi představením výkresů a skutečným započetím práce uběhlo mnoho času. Další zpoždění bylo způsobeno velkou vzdáleností mezi Japonskem a Německem. V roce 2000 byl Müllerův projekt schválen tehdy devadesátiletou Marianne Langen, která poskytla finanční prostředky na projekt umělecké galerie a na konci roku 2002 se začalo se stavbou. Nicméně během tohoto dlouhého období postupně získávaly hlavní myšlenky na síle a hloubce. V tomto duchu, jakkoli to bylo vyčerpávající, se zpoždění projektu ukázalo být výhodou.
V muzeu jsou uloženy sbírky orientálního a moderního umění patřící rodině Langen. Umístění orientálního umění je v “nehybném“ prostoru zalitým světlem. Ostatní prostory pro moderní umění naopak získávají světlo z různých zdrojů. Jako vzpomínka na filosofii Insel Hombroich, kde bylo přírodní prostředí přeměněno na jistý druh umění, byly oba objekty umístěny do zeleně tak diskrétně, jak to jen bylo možné.
“Nehybnost“ stálé výstavy se odráží v betonové konstrukci uvnitř skleněného pláště, takže po obvodu probíhá veranda podobná japonské tradiční engawa, která zastírá hranici mezi vnitřkem a venkem. Návštěvníci uvnitř muzea se cítí, jako by se procházeli v lese. “Dynamický“ prostor pro dočasné výstavy je naproti tomu umístěn zcela pod zemí, kam se světlo dostává řadou střešních oken a vytváří jedinečnou podívanou v uzavřené bedně.
Umělecká díla, která jsou zanořena do nádherných přírodních scenérií, nejsou od návštěvníků nijak izolována: lze se jich dotknout. Když spatříte Insel Hombroich poprvé, jste uneseni. Pomyslíte si: „To je umělecký ráj“. A tento podnět přišel ze snahy vytvořit muzeum, které by bylo plně začleněno do přírody.
V této idylické stavbě jsou ztělesněny sny obou vášnivých patronů umění. Marianne Langen bohužel zemřela ještě před dokončením, ale její duch zde možná bude žít stále.
 |
Na březích řeky Erft na předměstí Düsseldorfu se nachází umělecké muzeum známé jako Insel Hombroich. Jak je uvedeno v názvu (Insel v němčině znamená “ostrov“), celé místo tvoří ostrov uprostřed rozlehlých mokřin, muzeum v přírodním parku je v dnešním světě zcela ojedinělé.
Na území o rozloze 200 000 čtverečních metrů se nachází řada soch rozesetých mezi bujnou vegetaci a několik elegantních výstavních pavilonů, které jsou samy uměleckými díly sochaře Erwina Heericha. Sochy i pavilony jsou náhodně roztroušeny mezi stromy.
Od pořízení pozemku investoval majitel Karl-Heinrich Müller značné prostředky a čas k proměně místní topografie a obnovení přirozeného prostředí pomocí zalesňovacího programu, který nakonec navrátí oblast do podoby před několika staletími.
Přibližně kilometr severozápadním směrem od Insel Hombroich, na pozemku bývalého raketového sila NATO, Müller otevřel nové muzeum, pro které sám navrhl jednu z galerií a hrál důležitou roli u celkového architektonického konceptu. Tím byl dán výchozí bod projektu Langen/Hombroich Foundation.
Území jsme poprvé navštívili v roce 1994, ale kvůli finančním obtížím mezi představením výkresů a skutečným započetím práce uběhlo mnoho času. Další zpoždění bylo způsobeno velkou vzdáleností mezi Japonskem a Německem. V roce 2000 byl Müllerův projekt schválen tehdy devadesátiletou Marianne Langen, která poskytla finanční prostředky na projekt umělecké galerie a na konci roku 2002 se začalo se stavbou. Nicméně během tohoto dlouhého období postupně získávaly hlavní myšlenky na síle a hloubce. V tomto duchu, jakkoli to bylo vyčerpávající, se zpoždění projektu ukázalo být výhodou.
V muzeu jsou uloženy sbírky orientálního a moderního umění patřící rodině Langen. Umístění orientálního umění je v “nehybném“ prostoru zalitým světlem. Ostatní prostory pro moderní umění naopak získávají světlo z různých zdrojů. Jako vzpomínka na filosofii Insel Hombroich, kde bylo přírodní prostředí přeměněno na jistý druh umění, byly oba objekty umístěny do zeleně tak diskrétně, jak to jen bylo možné.
“Nehybnost“ stálé výstavy se odráží v betonové konstrukci uvnitř skleněného pláště, takže po obvodu probíhá veranda podobná japonské tradiční engawa, která zastírá hranici mezi vnitřkem a venkem. Návštěvníci uvnitř muzea se cítí, jako by se procházeli v lese. “Dynamický“ prostor pro dočasné výstavy je naproti tomu umístěn zcela pod zemí, kam se světlo dostává řadou střešních oken a vytváří jedinečnou podívanou v uzavřené bedně.
Umělecká díla, která jsou zanořena do nádherných přírodních scenérií, nejsou od návštěvníků nijak izolována: lze se jich dotknout. Když spatříte Insel Hombroich poprvé, jste uneseni. Pomyslíte si: „To je umělecký ráj“. A tento podnět přišel ze snahy vytvořit muzeum, které by bylo plně začleněno do přírody.
V této idylické stavbě jsou ztělesněny sny obou vášnivých patronů umění. Marianne Langen bohužel zemřela ještě před dokončením, ale její duch zde možná bude žít stále.
Tadao Ando
0 komentářů
přidat komentář
