Musée du Quai Branly

Světové metropole se nemohou vyvarovat velkých stavebních gest. V případě města nad Seinou stačí jen vzpomenout na Eugène Haussmanna nebo Gustave Eiffela. Tradiční jsou také snahy francouzských prezidentů zapsat se do paměti národa odvážnými stavebními počiny, které pak ponesou jejich jméno. Střídavě se jim daří kombinovat úspěchy s architektonickými ostudami obřích rozměrů. Zatímco Georges Pompidou svým kulturním centrem odstartoval úspěšnou kariéru pozdějších dvou držitelů Pritzkerovy ceny, tak jeho pozdější nástupce François Mitterrand mířil převážně mimo terč architektonického vkusu. Nové etnografické muzeum je dítětem Jacquese Chiraca a směle ho lze zařadit mezi projekty, které proměnily obraz celého města.

Zlí jazykové tvrdí, že zeleň umí napravit většinu architektových chyb. Nevím, co by ale říkali na nové muzeum ležící na levém břehu Seiny ve stínu slavné Eiffelovy věže. Zahradní architekt Gilles Clémens se specialistou na vertikální zahrady Patrickem Blancem totiž vytvořili živé dílo, které není jen pro stavbu rovnocenným partnerem, ale Nouvelův projekt se bez něj jednoduše neobejde. Již rok po dokončení je devatenácti akrová zahrada v plné síle a její zeleň usilovně pracuje na pohlcení stavby. Směrem k nábřeží tvoří fasádu unikátní 800 m² velká vertikální zahrada porostlá více než 15000 rostlinami. Zeleň tvoří více než 70% z celkové plochy pozemku. Pokaždé, když jsme se během našeho pobytu k muzeu vraceli, obloha se zatáhla a začalo pršet. Pomalu jsme začínali věřit i tomu, že Clémens s Blancem vytvořili na tomto malém kousku Paříže vlastní počasí s tropickým mikroklimatem.

Musée du Quai Branly se tváří tajemně. Jeho forma je divoká, výstřední a nikoho nenechá chladným. Podobně jako muzeum tvoří nesourodá směsice objemů, jsou také názory na stavbu hodně smíšené. Nouvel nechtěl pro muzeum primitivních kultur použít tradiční západní postupy stavění. Zároveň nechtěl vytvářet karikaturu domorodé architektury. Muzeum se navíc muselo vypořádat s odkazem barona Haussmanna. Na západním okraji pozemku zbyla totiž řada velkých bytových domů z 19. století s jasným stavebním řádem a monotónními fasádami. Nouvelovým záměrem bylo odpoutat se zažitých bariér a přichystat takové prostředí, které by dokázalo přijmou umění různých kultur ze čtyř kontinentů. Muzeum se skládá ze čtyř částí vyrůstající z Haussmannových nájemních domů. Každá část má svůj vlastní architektonický výraz a jinou náplň: menší slouží administrativě a jako umělecké ateliéry a větší výstavám.

V zahradě o velikosti 19000 m² je mezi vzrostlými stromy zahalena hmota hlavních hmota výstavního sálu, který je umístěn do 220 metrů dlouhé ocelové superkonstrukce. Tuto 3400 tun vážící strukturu vynáší 10 metrů nad terén 26 masivních sloupů. Uvnitř se na mnoha různých výškových úrovních nalézají stálé výstavy, krátkodobé expozice, vědecká pracoviště, mediatéky, učebny a auditoria. Pro potřeby muzea jsou zde další tři galerie, z nichž dvě (800m² na západě 600m² na východní straně) slouží tématicky zaměřeným výstavám a jedna multimediální galerie, kde mohou návštěvníci vyslechnout antropologické informace. Na východním konci muzea je umístěna restaurace, která má vlastní vstup a jejím hlavním rysem je obří skleněná střecha. Z restaurace postavené na zvýšené platformě nad muzeem lze sejít na otevřenou terasu.

Dlouhá a vysoká sítotiskem ozdobená skleněná stěna filtruje dopravní ruch podobně jako u Nouvelova deset let starého projektu Fondation Cartier. Daleko charakterističtějším znakem se však pro muzeum staly krabičky zavěšené na severní fasádě. Tyto různě veliké barevné “výrůstky“ jsou studovnami a současně výstavními prostorami pro zvlášť cenné exponáty. Každý z návštěvníků musí před vstupem do muzea projít bujnou vegetací a koupit si na otevřeném prostranství pod hlavním sálem lístek. Ze vstupního sálu umístěného strategicky v těžišti budov vedou cesty do všech částí muzea. Prostoru dominuje prosklený válec depozitáře s archivovanými (a přesto vystavenými) exponáty. Kolem válce se pozvolna omotává široká bílá rampa vedoucí do hlavního výstavního sálu. Aby cesta lépe ubíhala, odvíjí se na podlaze rampy multimediální show. Z potemnělé chodby se člověk dostane do příšeří hlavního sálu. Autoři expozice pracovali s minimem světla. Organicky tvarované „balvany“ potažené umělou kůží ostře kontrastují s velkoplošným zasklením vitrín. V tmavém prostředí se velké skleněné tabule ztrácejí. Přesto o jejich existenci tušíte a nenarážíte do nich. Jen zlehka nasvícené exponáty prostoru jasně dominují. Díky skleněným vitrínám si můžete prohlédnout předměty z více stran a sledovat, co se odehrává za nimi v dalších plánech. Zvenku velice nekompromisní architektura zůstává uvnitř díky panujícímu šeru v pozadí a nechává vyniknout vystavované předměty. V hlavním sálu máte absolutní volnost pohybu. Chybí zde ustálená prohlídková trasa. Jen díky různobarevným podlahám se dozvídáte, z jakého kontinentu byly vystavené předměty přivezeny.
Současná architektonická scéna v Paříži je hravá a vypointovaná. Doba, kdy měly jen stavby dobře sloužit svojí funkci, je v nenávratnu. Musée du Quai Branly je toho asi největším příkladem.

Prezident Chirac přišel s návrhem vybudovat na břehu Seiny Musée d'Arts et des Civilisations (MAC) v roce 1996. Nové muzeum za 150 milionů Euro se mělo sloučit se stávajícími sbírkami Musée des Arts d’Afrique et d’Océanie. Kvůli rentabilitě měl tento kulturní projekt navíc doplnit hotelový komplex s restaurací. O autorovi měla rozhodnout rychlá mezinárodní architektonická soutěž a dokončení bylo naplánováno na rok 2002.

Z rychlé soutěže se nakonec stal tříkolový maratón. V červenci 1999 porota vybrala 15 významných architektů, mezi nimiž byl Rem Koolhaas, Norman Foster nebo Tadao Ando. Začátkem prosince 1999 znovu zasedala porota a ocenila projekty Jeana Nouvela, Petera Eisnmana a Renzo Piana. Definitivního vítěze vybral prezident Jacques Chirac a pověřil ho zakázkou muzea za miliardu francouzských franků. Na konci roku 1999 všichni stále věřili, že už bude muzeum v roce 2004 stát. Nakonec se otevření muzea zpozdilo o dva roky a náklady se vyšplhaly z původně plánovaných 167 milionů Euro na konečných 235 milionů.