Palimpset pochopení historie prostřednictvím palindromického textu |
foto: Petr Šmídek, 2013 |
„Jazyk je archeologickým prostředkem... jazyk, kterým mluvíme, je komplexním palimpsetem lidského úsilí a historie.“ Russell Hoban
Na jednom z vrcholů, kde se rozkládá hrad São Jorge, leží také místo prvního známého osídlení datovaného do doby železné. Strategické místo, z něhož se později stalo město Lisabon, nabízí dokonalý výhled jak na řeku Tagus tak i hluboko do vnitrozemí. Pozemek 'Praça Nova' se nachází na výběžku, který ze severu a západu lemují obranné zdi, jižně se nachází dominanta kostela Santa Cruz a východní strana s výhledem na město s ústím řeky.
Rozsáhlé archeologické vykopávky, které na místě započaly v roce 1996, odkryly zbytky postupných období – osídlení z doby železné, středověký muslimský zábor a palác z 15. století – přičemž nejvýznamnější artefakty byly vyjmuty, zabezpečeny a nyní jsou vystaveny v hradním muzeu. Samotné archeologické naleziště však zůstalo odkryté, což vedlo k následným zásahům – ochraně místa a proměnu v muzeum. Vlastní intervence se zaměřila na ochranu, odhalení a srozumitelnost palimpsetu, který představuje každé takové naleziště. Věcný přístup k zadání se především zaměřoval na objasnění palindromických výkladových hodnot při zachování jejich prostorového rozvržení.
Prvním úkolem bylo jasné ohraničení místa pomocí přesného řezu srovnatelného s chirurgickým zákrokem na lidském těle. Do řezu byla vložena membrána z cortenové oceli se zvýšeným okolím umožňujícím přístup i panoramatické výhledy na naleziště. Materiál použitý na stěny se zvolna vyvíjí a v průběhu času mění podobně jako živoucí hmota. Stejná preciznost byla použitá při řezání nově vkládaných prvků, které návštěvníkům usnadňují pohyb po nalezišti – vápencové schody, zábradlí a posezení – lehce odsazených od hrubých zdí vykopávek. Po sestoupení na naleziště, které tvoří první základní úrovní a zároveň nese znaky posledního období užívání – zbytky dláždění biskupského paláce z 15. století – vznáší se stavba chránící mozaiky. Spodní stranu pavilonu tvoří černé zrcadlo, které návštěvníkům dovoluje vidět dlažbu v odrazu a spatřit ji tak z jiné perspektivy. Postupným procházením hlouběji do pozemku se také sestupuje po časové ose. Ochranný přístřešek pro muslimské obydlí z 11. století s dochovanými freskami byl pojatý jako příležitost nového vybudování objektu, konjekturálnímu výkladu, prostorovém zážitku z drobných místností řazených kolem vnitřního atria, kudy do jinak izolovaného obydlí proudí denní světlo a čerstvý vzduch. Návrh zastřešení je proveden abstraktně a scénograficky. Bílé stěny, které se lehce vznášejí nad původními základy, navozují prostorovou představu dávného obydlí. Nová nástavba se dotýká země jen v šesti místech, kde schází historické zdivo. Vnitřní osvětlení ve stropě filtrují průsvitné polykarbonátové desky a dřevěné desky. Podloží celého území nesoucí důkazy osídlení z doby železné je odhaleno a současně chráněno samostatným objektem u obvodové cortenové zdi. Mohutný objem je probodnutý vodorovnými spárami, které lákají zvědavce k nahlédnutí dovnitř a postupně návštěvníka vedou kolem výkopové jámy k místu s nerušeným výhledem. Tím je dekódován palimpset místa a ujasněna možnost palindromického čtení v čase a prostoru: a to nejen prostřednictvím informačních nápisů, které jsou návštěvníkům k dispozici, ale daleko významněji za pomocí přímé zkušenosti zhmotněním ochranných přístřešků a muzealizací.
João Luís Carrilho da Graça
Palimpset (z řeckého oškrabati) rukopis napsaný na starší a částečně odstraněný text často na pergamenu.
Palindromický text je koncipován tak, aby při čtení nic rytmicky nedrhlo.
Muzealizace je vědecký proces, kterým se zdůvodňuje muzealita, nemá se zaměňovat s rovnocenným známým módním pojmem označujícím v podstatě jakoukoliv podobu předmětu v minulosti.