Pastorační centrum Baumgartner Spitz
Seelsorgezentrum Baumgartner Spitz
Římsko-katolický kostel pro farnost Oberbaumgarten se nachází na západním předměstí Vídně, kde původně stál vojenský areál. Po první světové válce zde vznikl provizorní obytný soubor Baumgarten s kaplí zasvěcenou svatému Floriánovi. K realizaci sídliště došlo až v 50. letech v minulého století. V roce 1958 pak město Vídeň vyčlenilo pozemek pro nový kostel na rohu ulice Linzer Straße a Karl Toldt Weg. V soutěži uspořádané v roce 1960 zvítězil návrh Johanna Georga Gsteu. Základní kámen byl položen v roce 1963 a kostel slavnostně vysvěcen 19. prosince 1965.
Hmotu kostela tvoří čtveřice rohových segmentů z pohledového betonu. Žebrová konstrukce se nesnaží nic ukrývat. Zužující se profil směrem do středu dispozice přiznává průchod vnitřních sil. Svislá žebra propůjčují stavbě vertikalitu, ale také pomáhají v úspoře stavebního materiálu. Práce se světlem i materiálem odkazuje k Pantheonu. Sám profesor Gsteu přiznává, že tato myšlenka vznikla po jeho návštěvě Říma. Mezi čtveřicí železobetonových segmentů zůstalo jedno pole vynecháno, což ve výsledku vytváří světelný kříž, který zdůrazňuje střed čtvercové dispozice, kde se nachází oltář, kolem něhož jsou pak ve všech směrech rozmístěny dřevěné lavice. Kromě plastového zastřešení světlíků je umělá hmota použitá také v interiéru pro uložení náboženských předmětů. Křtitelnice a sanktuář jsou z čirého polyesteru, který se odléval ve vrstvách téměř půl roku.
Kromě výškové dominanty zvonice zvenku mnoho prvků nenaznačuje, že by se jednalo o kostel. Podle profesora Gsteu by kostely měly být budovány tak, aby zde mohly stát celou věčnost, a proto by neměly být obrazem dané epochy, kdy vznikají, ale právě naopak. Kostel se od ostatních budov liší svou funkcí. Ze světské života je vyjmuta vysvěcením. Budova se nestane kostelem po dokončení stavby, ale až po vysvěcení. Při hledání přívětivé tváře by se však nemělo stát, že se z kostela stane pohodlný obývací pokoj, ale měl by si udržet svou vážnost a místo v panoramatu města.
V letech 1988-92 prošel kostel i přilehlé budovy rekonstrukcí pod autorským dohledem profesora Gsteu, kdy bylo ploché zastřešení z plastu nahrazeno stříškou ze skla. Celková rekonstrukce byla završena slavnostním vysvěcením zvonice.
Hmotu kostela tvoří čtveřice rohových segmentů z pohledového betonu. Žebrová konstrukce se nesnaží nic ukrývat. Zužující se profil směrem do středu dispozice přiznává průchod vnitřních sil. Svislá žebra propůjčují stavbě vertikalitu, ale také pomáhají v úspoře stavebního materiálu. Práce se světlem i materiálem odkazuje k Pantheonu. Sám profesor Gsteu přiznává, že tato myšlenka vznikla po jeho návštěvě Říma. Mezi čtveřicí železobetonových segmentů zůstalo jedno pole vynecháno, což ve výsledku vytváří světelný kříž, který zdůrazňuje střed čtvercové dispozice, kde se nachází oltář, kolem něhož jsou pak ve všech směrech rozmístěny dřevěné lavice. Kromě plastového zastřešení světlíků je umělá hmota použitá také v interiéru pro uložení náboženských předmětů. Křtitelnice a sanktuář jsou z čirého polyesteru, který se odléval ve vrstvách téměř půl roku.
Kromě výškové dominanty zvonice zvenku mnoho prvků nenaznačuje, že by se jednalo o kostel. Podle profesora Gsteu by kostely měly být budovány tak, aby zde mohly stát celou věčnost, a proto by neměly být obrazem dané epochy, kdy vznikají, ale právě naopak. Kostel se od ostatních budov liší svou funkcí. Ze světské života je vyjmuta vysvěcením. Budova se nestane kostelem po dokončení stavby, ale až po vysvěcení. Při hledání přívětivé tváře by se však nemělo stát, že se z kostela stane pohodlný obývací pokoj, ale měl by si udržet svou vážnost a místo v panoramatu města.
V letech 1988-92 prošel kostel i přilehlé budovy rekonstrukcí pod autorským dohledem profesora Gsteu, kdy bylo ploché zastřešení z plastu nahrazeno stříškou ze skla. Celková rekonstrukce byla završena slavnostním vysvěcením zvonice.
0 komentářů
přidat komentář
