Serpentine Gallery Pavilion 2002

Rada Serpentine Gallery každoročně pověří mezinárodně uznávanou osobnost v oboru architektury, aby navrhla dočasný pavilon na trávníku vedle budovy galerie, kterou v roce 1998 rekonstruovala pod patronací Diany, princezny z Walesu, londýnská architektonická kancelář John Miller and Partners. Tradice zahradního pavilonu byla položena v roce 2000, kdy se jeho návrhu zmocnila v Londýně aklimatizovaná Zaha Hadid. Velkého úspěchu dosáhl pavilon "Osmnáct ohybů" z roku 2001 od Daniela Libeskinda, když byl listem The Observer vybrán jako jedna z 10 nejlepších staveb roku 2001.
Cílem londýnské galerie je touto zajímavou formou ukázat návštěvníkům současné tendence v architektuře. Po pozdním dekonstruktivismu tak vchází na výsluní elektronická architektura (na ArchiWebu jí budeme říkat e-Architecture). Rada galerie minulý rok oslovila japonského architekta Toyo Ita, který vstoupil do proudu e-architektury a myslí současných teoretiků architektury budovou mediatéky v Sendai. Itovy budovy spojují tradiční hodnoty s radikálními formami. Dobře proškolen suchým a světelným high-techem dokáže své myšlenky dobře demonstrovat i v reálném prostředí.
Toyo Ito na návrhu úzce spolupracoval s ředitelem londýnské pobočky inženýrské megakanceláře Arup Cecilem Balmondem. Ten je vyhlášený svým zájmem o zkoumání nelineárních struktivních forem stejně jako o současnou architekturu. Jeho geniálních schopností již kromě Toyo Ita využili mj. Rem Koolhaas nebo Daniel Libeskind.
Letošní pavilon hostí speciální program výstav, architektonických přednášek, filmových produkcí a čtení poezie. Velké pozornosti se těší noční akce, kdy je pavilon otevřen až do 22 hodin. Serpentine Gallery leží v srdci kulturního Londýna a je jednou z nejnavštěvovanějších galerií v britské metropoli. Držíme palce i českým architektonickým galeriím spravovaných Nadací české architektury, která má za poslání podporovat architektonické dění u nás. ArchiWeb tato nadace doposud nepodpořila.

Konstrukce
Krátká tradice dočasných letních pavilonů v Hyde Parku pomalu získává na věhlasu. Podle zmiňovaných jmen, která jsou obvykle zařazována pod hlavičku dekonstruktivismu, by se na první pohled mohlo zdát, že bude i Itův pavilón vnímán především jako socha. Na objasňující animaci a textu chci dokázat, že Ita zajímá primárně konstrukce. Skulpturální kvality vzniknou samy, když je konstrukce mistrovsky zvládnuta. Pokud bude příští rok pavilon ztvárňovat někdo z americké stáje romantických dekonstruktivistů, nebudu se tak bít za objasnění myšlenky, ale referovat o něm určitě ano.
Na plánování a stavbu byl čas velmi omezen. Na internetu jste mohli sledovat, jak rychle den po dni pavilon roste. Díky úzké spolupráci mezi architekty a inženýry vznikla kompaktní struktura z oceli, skla a hliníku. Původně zamýšlená nosná konstrukce z hliníku se ukázala mohutnější než z oceli. Z matematického vzorce jsou překryty čtvercové plochy bezpočtem linií, které u střechy a fasád tvoří ocelové plechy o tloušťce 12-50mm. Mezi nimi vznikly trojúhelníky a lichoběžníky, které jsou vyplněny dohromady 380-ti rozličnými skleněnými a hliníkovými panely. Díky konstrukční tloušťce 55cm se staly stěny a strop třídimenzionální a získaly skulpturální kvality. Konstrukce stěn z pásové oceli byla vytvořena jako jeden prvek a vcelku dopravena na stavbu. Střecha se skládá z několika připravených menších prvků, které byly na místě jen smontovány. Na každé straně pavilonu je ponecháno jedno obrovské pole otevřeno jako vchod a větrání. Tak mohou plochy nadále působit expresivně bez rušivých dveří. Venku však zůstala neodmyslitelná rohožka, která bere na zřetel rozmarny londýnského počasí.