Autor: Karel Prager
Adresa: Heyrovského náměstí 2, Břevnov, Praha, Česká republika
Projekt:1958–60
Realizace:1963-64


zpět na článek
5 komentářů
Rekonstrukce
ježek
| 26.11.13 09:05
Není to málo, pokud nová fasáda původní vzhled "evokuje"? Neztratí se tím původní informace o stavbě, címž vlastně památková ochrana selhává ve své úloze? V památkové péči přeci nejde o to zajistit, aby stavba vypadala "tak nějak podobně"; jde o zachování samotné historické materie, jejíž hodnota spočívá právě v tom, že je přímým svědkem a tedy i zdrojem informací o dané době. Úpravy nebo dokonce nahrazení hmoty informaci zkresluje a znehodnocuje. Nechráníme "vypadání", chráníme konkrétní fyzickou hmotu. Sebedokonalejší replika Svatováclavské koruny bude oproti původní bezcenná. Zanikne-li historická hmota, přestává tím existovat to, co jsme chránili a ochrana tím pádem selhala a téměř ztrácí na dalším významu.
ad Rekonstrukce
IK
| 27.11.13 01:34
Odpovím - ano i ne.
Je to málo, protože jde skutečně pouze o evokaci, změnilo se celkové vyznění, chybí výraznější vertikály atd. Je to škoda, zmizela určitá "dobovost", toto je to zcela jiná fasáda. Nepopírá však alespoň původní charakter budovy jako třeba tragická rekonstrukce Hotelu Bohemia v Ústí.
Na druhou stranu je současný fasádní systém nejspíš technicky dokonalejší a zlepšuje provozní parametry "živé" budovy - budovy s jasnou funkcí, rozpočtem atd. Např. při rekonstrukci Karfíkovy "21" ve Zlíně se tuším měnila okna ve všech etážích s výjimkou "ředitelské" za vzhledově identická s lepšími parametry než původní ocelová. Je to dobře nebo je to špatně?
Říká se někdy, že odvážné představy funkcionalistických architektů 20-30. let byly technicky proveditelné až po několika dekádách. Není i toto podobný případ? Nebyl architekt limitován dobově podmíněným technickým řešením? Bylo by lépe kašírovat na obnovenou fasádu prvky navozující dokonalejší iluzi té původní?
Vily typu Müllerovy nebo Tugendhat a svatováclavská koruna jsou asi přece jen něco jiného...


Rekonstrukce 2
ježek
| 27.11.13 08:09
Z mého pohledu jsou si všechny památky rovny. Označíme-li stavbu statusem památky, říkáme tím, že informace v ní obsažená je natolik cenná, že je žádoucí ji konzervovat i za cenu rezignace na přizpůsobování stavby technickým možnostem současnosti. A informace je obsažena v materii. Její jakákoliv úprava ji zkresluje a architektura je pamětí civilizace. Je to podobné, jako deník zemřelé osoby oskenovat a uchovat jen v digitální podobě, aby se lépe četl a zpracovával. Tím však ztratíme všechnu výpověď, co byla obsažena v rukopise, způsobu vazby knihy atd.; budoucnosti už předáme informaci neúplnou.

Památky přeci uchováváme ne pro sebe, nýbrž pro, promiňte mi klišé, budoucí generace. Máme zodpovědnost předat informaci co nejméně změněnou a nedopustit, aby si budoucnost o minulosti vytvořila skrze zašuměné informace nepřesnou představu. Když navštívím středověký hrad, nechci vidět romantickou přestavbu, chci vidět autentické gotické zdivo skládané rukama středověkých řemeslníků. Je mi jedno, že se díky přestavbě majiteli v 19. století na hradě lépe bydlelo; budu mu vyčítat, že mi odepřel přímý kontakt s historickou hmotou a zanesl šumem informační zdroj, z nějž si já vytvářím představu o minulosti. Stejně tak bude za pět generací návštěvníkům zlínské "jednadvacítky" jedno, že se nám díky výměně oken stavba lépe vytápěla. Budou chtít přímé poznání a přímý kontakt s dobou jejího vzniku, který lze uskutečnit pouze prostřednictvím dochované hmoty. Odepřeme-li jim to a zanecháme-li jim pouze kulisu, napodobeninu, v úkolu památkové ochrany jsme selhali.

Ano, obtíž památkové péče leží v tom, že budovy jsou živé, že jsou na ně kladeny i praktické provozní nároky. Já ovšem vnímám status památky jako prohlášení, které staví požadavek autenticity před požadavky praktické. Dnes přeci nevyčítáme barokním zámkům, že nesplňují pasivní standard. Jsme ochotni platit daň náročnějšího provozu za autentickou výpověď, kterou takto uchováme nezměněnou. U památek naší doby však budoucím generacím autenticitu rovnou odepíráme. Takže konkrétně, výměna oken v 21 je z mého pohledu jednoznačně špatně.
Kdo ví, snad jsou mé představy o památkové péči stejně idealistické jako vize architektů 30. let dvacátého století a realizovatelné budou až po několika dekádách...
Idealismus
IK
| 28.11.13 11:45
Souhlasím s Vámi, že Vaše představy o ideální památkové péči jsou idealistické, tím jsou mi sympatické. Co ale za situace, kdy by se stala památková péče v důsledku absolutního idealismu neúměrnou zátěží? Konzervovali bychom budovy, pro něž by z technických příčin nebylo využití, nebo by se jejich provoz musel nějak dotovat, v případě potřeby by se nemohly vlastně ani staticky zajistit, aby se nenarušila autenticita atd. Nehledě na to, že řada památek přes zimu nuceně hibernuje, protože "republika" si nemůže dovolit je "feudálně" vytápět nebo alespoň temperovat.
Patrně by nám tedy památky z těch či oněch příčin spadly časem na hlavu a Vámi definované ideální památkové ochrany by se ve skutečnosti dočkal jen zlomek současného počtu.
(Tabulové sklo ve středověkých budovách připouštíte? )
Opakovat chyby, či je napravovat?
Dr.Lusciniol
| 29.11.13 12:45

Když porovnáme udržbu památek středověkých, kde byl použit omezený počet po tisíciletí ověřených stavebních postupů a hmot (zpravidla jen kámen, pálená hlína, písek, vápno, dřevo a v těch nejdůležitějších stavbách i sklo) s památkama moderní architektury, kde často zvolené postupy i hmoty byly vlastně teprve pokusně (hezkyčesky: experimentálně) použity, težkosti v případě druhém jsou nasnadě. Navíc, mnohé moderní stavby byly stavěny s prohlášeným záměrem, přímo namířeným proti samé myšlence památkové péče, nevydržet příliš dlouho, aby mohly býti snáze nahraženy stavbou novou, opět dokonalejší (1924 Schrőder-Schräder House např.) .

Jestliže pokus s novým způsobem stavění, či novou hmotou, se v následném životě stavby neosvědčil, co dělat? Neopravovast a nebo nahradit neosvědčené opět tím samým, o kterém nyní již víme, že v krátké době opět selže? Myšlenka neopravovat je samozrejmě v souladu s již stodeset let vysloveným názorem prof. Riegla (1858-1905) o ceně stáří (alterswert). Ale jaké to jinak nádherné nahrání na smeč odpurcům myšlenky památkové péče vůbec!
Přidat nový komentář
Diskusní příspěvky vyjadřují stanoviska čtenářů, která se mohou lišit od stanovisek redakce. Všechny příspěvky musí být schváleny redaktorem dříve než budou zveřejněny.
Redakce archiweb.cz ctí v maximální možné míře svobodu slova, nicméně ve vyjímečných případech si vyhrazuje právo smazat nebo opatřit komentářem příspěvek, který se netýká tématu diskuse, porušuje platné zákony ČR nebo dobré jméno portálu, obsahuje vulgarismy nebo má reklamní charakter.

Více staveb od Karel Prager