Dupli Casa

...komiksová architektura. Úplně tam vidím ty vixlajvantové skafandry:

http://jdem.cz/bgje3

...Divná doba (7:- /)

Divná doba, kdy jsou rodinné domy ambicióznější než leckterá veřejná stavba.

uz je to popravde predizajnovane.... spociatku sa to paci, ale ked si uvedomime co to ma za nasledok.... uz to nie je architektura ako taka

co to je za fasadu? Vypada jak z himacs bo corianu..

Kde žiješ .. je to nadhera !!! čisté prostory... žádná nuda. Ode mě teda rozhodně palec nahoru a možná ještě vejš...

Nádherný příklad, že neomezený rozpočet zpravidla nesvědčí dobré architektuře, neboť první, co se v takovém případě ztratí, je kázeň (hezkyčesky: disciplina). Vila Tugendhat je vyjimka potvrzující pravidlo snad i proto, že Mies ve svých návrzích nekázni zpravidla (nikdy?) nepropadl.

disciplína, kázeň - chachacha. Ještěže tu máme svobodu a mír a lidi si můžou zcela neukázněně stavět takovýhle zajímavý baráky.

...já...z chudé intelektuálské rodiny...v dětství jsem si hrál se špulkou... Fňuk! (7;´- | )

Nééé...humor...humor!... (7;- ))

Jsem jen trochu pomalejší, než pan Lusciniol, takže se k němu přidám dodatečně: přesně Tugendhatova vila se mi v téhle souvislosti vybavila! Musím se sám sebe ptát: čím to je, že v porovnání s ní tenhle dům působí jako promenáda třiceti mažoretek ve staniolových plavkách?
Prostě se mi při pohledu na tenhle dům samovolně vybaví sídla "světových padouchů" typu Stavrose Blofelda nebo nějaká scénická dekorace z filmu Star Track.

...Můj první příspěvek byla reakce čistě intuitivní. Budu to muset ještě trochu promyslet.

Snad proto, že já sci-fi nikdy neholdoval. (to již raději něco historického - ba i hysterického) tak při tom vnitřním pohledu ven, do kraje, jsem si zase maně vzpomněl na malůvky v lednu již zesnulého Mistra. Leč ten by přesto ty pravoúhlé okenní rámy a plochý strop určitě odmítl, jako přílišs nedůsledné.

...já k žánru sci-fi přistupuji také velmi vyběravě. Spíš než výstřední kouzla techniky, která autoři s takovou láskou popisují, mě nejvíc baví ta díla vědecko-fantastického zaměření, u nichž je hranice mezi dnešním světem a futuristickými vizemi téměř nerozeznatelná. Tam pak vzniká nejsilnější fascinace způsobená tím, že si člověk uvědomí, jak málo stačí, aby se všednodenní realita překlopila do absurdní a člověku nepřátelské "skorosoučasnosti". Vlastně se dá říct, že se mi sci-fi líbí nejvíc v té chvíli, kdy téměř onou sci-fi přestává být.
Z toho asi plyne jistá moje ostražitost vůči poněkud přepjatému výtvarnému vyjádřování, které se s žánrem vědecké fantastiky obvykle spojuje. Dobře si vzpomínám, jak sugestivně na mě zapůsobil kontrast mezi výpravou filmu „Vetřelec“ z roku 1979(!) a výtvarným zpracováním jiných vědecko-fantastických filmů té doby.
Oč větší přesvědčivost má onen trhák Ridleyho Scotta oproti filmům, které dávají přednost co možná nejvýstřednější stylizaci oděvu, účesů a techniky! Jaká intenzita prožitku tady vyvěrá z těsného spojení fantastického s důvěrně známým! Zrezivělé útroby kosmické lodi, kde v temnotě odkapává voda rošty servisních lávek, působí divákovi svojí mrazivou konkrétností podstaně větší děs než pečlivě komponované interiéry futuristických kosmoletů. Nevyspekulované tvary soudobé palubní techniky útočí nesmlouvavou reálností na duši diváka mnohem účinněji než „fotogenicky“ pomrkávající diody na ovládacích panelech neznámých přístrojů. V tu chvíli jakoby chtěl divák náhle zvolat: „Ale vždyť TAKHLE to jednou bude skutečně vypadat!“ …A opravdově se zděsí, jak blízká je budoucnost.

Když jsem si porůznu prohlížel výtvory architektonické high-tech scény, neúčinněji na mě vždycky působily ty stavby, které svým konstrukčním řešením a výtvarným detailem nejpevněji kotvily ve zkušenosti dnešních stavebních technologií. Šroubové spoje, svařované sloupy, příhradové nosníky, sklobetonové tvárnice, železobeton – to vše použito s novou kreativitou tvůrců „vysoce technizované“ architektury vytváří v pozorovateli mimořádné napětí mezi ověřeným a nejistým, mezi zážitkem známého a nevyzpytatelností budoucího.
Z toho důvodu pro mě Fosterova londýnská budova Swiss Re představuje Neználkovo Sluneční město, zatímco Rodgersovo televizní studio Channel 4 v mojí fantazii rozehrává obrazy toho, jak se jednoho dne bude stavět v kosmu.

Uznávám, že když se výtvarný efekt přežene nad určitou míru, tak se může jevit docela zábavně – kdosi tu v nedávné diskusi o Kaplického designu zmiňoval kultivní film „Barbarella“. Jako filmové dílo je to jistě roztomilý výtvor, nicméně architektura je především věcí opravdového stavění a nikoliv virtuálních efektů. Budu-li se chtít pobavit hravou estetikou komixu, sáhnu spíš po časopisu, než abych kolem sebe vybudoval atmosféru utopického příběhu doslovně přepsanou do stavební reality.

Pro úplnost dodávám, že samozřejmě nikomu nebráním v tom, aby měl rád právě takové výstřední stavby. Snad bych se ani nepokoušel nikomu dokazovat případnou estetickou podřadnost této architektury či vytýkat tvůrcům a majitelům nedostatek sebekázně. Vzhledem k tomu, že realizace takové věci vyžaduje kromobyčejně zaměřeného a mimořádně dobře situovaného stavebníka, vlastně to celé nepředstavuje žádný společenský problém. Domy podobného druhu budou nadále vznikat sporadicky a spíš jen jako reprezentanti individualistických odchylek od architetonického mainstreamu. Tohle povídání je tedy spíš snahou o reflexi vlastního vnímání světa než touhou posuzovat, hodnotit a napomínat druhé. Budu rád, když mi někdo napíše, jestli má podobné zkušenosti, popřípadě v čem se jeho pohled liší…

prisna ceska demence!

Dech jste mi vzal "šakale" ! To já se do ničeho takhle hluboko neponořuji (z obav, že bych možná nevyplaval) ale má to smysl. Těch, jak říkate "individualistických odchylek" je snad také třeba, již jen pro to abychom poznali, kudy cesta nevede.

Ale padat před nima na zadek ? Netřeba.

Ale, že nám to ten Martinibatole tady dal ! Co ? Asi chudák neví, že na chudý musí býti přísnost.

Tak mi přezdívali na střední škole a to hlavně díky mým nenápaditým půdorysům, které se mi líbí. Ta dneší moderna se mi opravdu moc nezamlouvá, ale když jsem si prohlédl tuto vilu, řekl jsem si že udělám vyjímku, protože tento dům je opravdu velmi povedený.

Píše se domě složeného z rozmanitých příběhů života rodiny.. Připadá mi, že pokud by se skutečně jednalo o výsledek vývoje jednoho domu viděli bychom něco jiného. Budovu, která by byla poznamenána každým jednotlivým zásahem. A to myslím neznamená, že výsledek bude působit chaoticky, že bude umělecky nehodnotný. Zkrátka jeho podoba může popisovat historii jedné rodiny a není třeba na závěr použít sjednocovací prvek-podivnou fasádu. Tím se dům stal jistě exkluzivní, zajímavý, ale ztratil to nejdůležitější- svůj příběh.

...sem se halt trochu rozkecal (7;- ))

souhlasím se šakalem - paradox: toto přemotivované dílo je už teď zapomenuté a nepodstatné. Typický vnitřní rozpor těchto excesů.

Bydlet bych v tom asi nemusela, ale divat se na to muzu... je to jako socha.

Co po sezóně? Prodat výhled na Marbach Rusům?