Základní umělecká škola Karla Malicha

Umělecké aktivity v pasivním standardu

Holice lze najít na mapě Slovenska u Dunajské Stredy, na Hané u Olomouce nebo také východně od Pardubic, a právě v tomto šestitisícovém východočeském městě se nachází zatím poslední střípek v architektonické mozaice holického kulturního okrsku.
Zatímco řada obcí hojně čerpá dotace z evropské unie, aniž by měla důkladně rozmyšlené budoucí využití a zajištěný provoz, tak projekt nové umělecké školy v Holicích byl dlouhodobým záměrem, který si všichni místní obyvatelé přáli a od Sametové revoluce na něj spořili. Že šlo o společný cíl dokazuje fakt, že na školu šetřili přes dvacet let bez ohledu na to, kdo vedl radnici. Holice ukázaly, že se lze obejít bez dotací. Kontinuita a společné cíle se odvděčí v kvalitním prostředí.
Není náhodou, že Holice při výběru sáhly po osvědčeném architektovi, neboť stavby od věhlasných tvůrců zde vznikaly ještě před založením Československa. Na severním předměstí zde stojí sokolovna (1912-13) podle projektu Otakara Novotného, který pro svůj návrh čerpal inspiraci z cesty po holandských modernistech. O půl století později vyrostl na protější straně Holubovy ulice kulturní dům (1956-61) a muzeum (1965) od slovenského architekta Štefana Imricha. Obě tyto stavby překročily stín socialistického realismu 50. let a tíhnou spíše ke klasicizující podobě, jejíž nadčasový monumentální výraz si i dnes najde své příznivce, mezi něž lze přičíst také architekta Davida Vávru, který se návrhem přestavby interiéru muzea Emila Holuba (2012) zhostil po svém, avšak plně ctil původní výraz. Se začátkem nového školního roku (sto let od dokončení místní sokolovny) se šestitisícové Holice dočkaly další kvalitní stavby ve sportovně-kulturním areálu lemujícímu Holubovu ulici, kde se kromě již zmiňované sokolovny, kulturního domu a muzea dále nachází základní škola, mateřská škola, dům dětí a mládeže, sportovní hala, tenisové kurty a fotbalový stadion. Široká nabídka aktivit je dlouhodobým výrazem politiky města nabízející na malém městě plnohodnotný společenský život.
Zrod projektu nové školy je sice dlouhý, ale jasný a logický tak, jak to bývá, když všechny strany táhnou společně za jeden provaz. Naopak samotná realizace se musela uskutečnit v šibeničním termínu sedmnácti měsíců.
Umělecká škola sídlila dlouhé roky v nevyhovujících podmínkách na Husově ulici, kde původní objekt procházel nezbytnými úpravami, ale výuka zde byla nevyhovující. Městu kromě odpovídající umělecké školy scházel také společenský sál. Obě situace se pokusili vyřešit jediným projektem, na který bylo v roce 2011 vydáno stavební povolení, ale po přepočítání všech nákladů město uznalo, že by nemělo dostatek financí na jeho provoz a nechalo si vypracovat optimalizaci návrhu. Před městským zastupitelstvem se tak při rozhodování sešly tři návrhy: rozložitý dvoupodlažní návrh s energetickou náročností kategorie C od Milana Košaře z pardubického ateliéru Archiko a kompaktní návrh v pasivním standardu od Dalibora Boráka z brněnského ateliéru Dobrý dům vyšly na stejnou částku. Třetí nejúspornější varianta počítala s přestavbou místní šatlavy, kde by se budoucí uživatelé museli opět potýkat s řadou omezení. Pro zastupitele byl nakonec přijatelnější ekonomický a udržitelný provoz. Rozhodnutí bylo vydáno na podzim 2012 a se stavbou se začalo v březnu 2013. Do výběrového řízení s přesně danými specifikacemi a vypjatým rozpočtem se však stavební firmy příliš nehrnuly.
Nová škola je po urbanistické stránce součástí revitalizace veřejných prostorů a ukončení severní strany kulturního prostranství. Pro dosažení co největších energetických úspor musel být objekt co nejkompaktnější. Pro co největší udržitelnost budovy, byly použity materiály s nejnižším možným podílem primární energie na výrobu a transport. Kvůli nízkému rozpočtu zůstaly plochy fasád hladké s použitím standardních okenních otvorů. Vnitřní prostorové koncepci dominuje čtyřpodlažní foyer zabírající celou jižní třetinu domu. Svou orientací slouží i jako kapacitní kolektor tepla. Velkoryse koncipované prostory, jimiž musí projít každý návštěvník školy, jsou rovněž výstavními síněmi pojmenovanými po významných místních výtvarnících, kde mohou probíhat výstavy školních prací žáků, pedagogů a příležitostné i jiných výtvarníků. Vedle komunikačních vlastností foyer plní funkci společenského setkávání, rozptylové plochy před sály, kavárny a vyhlídky v nejvyšším patře.
Směrem nahoru objekt “řídne“. Stěny ubývají a velikost místností roste. Zatímco přízemí tvoří řada malých zkušeben oddělených masivními stěnami, aby se hudebníci vzájemně nerušili, tak v prvním nadzemním patře se nachází velký zrcadlový taneční sál a ateliéry pro výtvarné a keramické kroužky. Ve druhém patře leží největší místnost celého domu - dvoupodlažní víceúčelový sál,
který kromě pořádání tradičních společenských akcí umí hostit různé konference a vzdělávací programy. V nejvyšším patře je kavárna s vyhlídkou, přístup na galerii a technologické zázemí.
Šikmé seříznutí a velkoplošné zasklení jihovýchodního nároží budovy je jedním z mála prvků, které vybočují z úsporného způsobu navrhování. Zdůvodněním je fakt, že vystavuje to nejcennější, co škola má – učitelský sbor. Pedagogové si na tuto novinku museli chvíli zvykat, ale po měsíci už jim nepřipadá zvláštní, když je kolemjdoucí pozorují, jak se připravují na hodiny.
Přestože se architekti museli při navrhování držet zásad energeticky úsporného stavění, využívat místní zdroje a technologie dostupné zdejším firmám, měli dostatek odvahy pustit se cestou experimentu. Například zastřešení hlavního společenského sálu je vytvořeno ze zastudena ohýbaných ocelových nosníků pomocí technologie Borabela, která byla v tak rozsáhlém měřítku uplatněna v České republice úplně poprvé. Užitím nových postupů se podařilo nejen snížit již tak minimalizované náklady ale i celkové zatížení a navíc urychlit proces výstavby. Dále se autoři snažili o optimalizaci vnitřního provozu a co nejpřirozenější fungování bez nutnosti zapojovat elektroniku.
Stavební postupy a použité technologie jsou jednou ze stránek, ale protože se jedná o veřejnou instituci s kulturním zaměřením, nesmí být opomenut ani umělecký aspekt. Umělecká škola nese kromě jména výtvarníka Karla Malicha ve svém názvu také dvě jeho plastiky navržené v letošním roce na konkrétní místo v domě – na jižní fasádě nad vstupem je černá nástěnná plastika č. 69 a v interiéru nad schodištěm v nejvyšším patře se nachází bílá závěsná plastika č. 64. Karel Malich, který se v říjnu dožívá významného 90. jubilea, se osobně zúčastnil slavnostního otevření školy. Kromě těchto dvou Malichových artefaktů se o informační systém postaralo grafické studio Aleše Najbrta.
Škola v současnosti slouží šesti stovkám žáků z Holic a přilehlých obcí. Vedou se zde hudební, výtvarné, taneční i dramatické kurzy. Ředitel školy s nadsázkou přirovnává přestěhování do nové budovy jako postup z okresního přeboru do Ligy mistrů. Že je škola kulturním centrem města, dokazuje již nyní svým beznadějně zaplněným rozvrhem a kurzy probíhajícími o víkendu. O úspěšnosti pasivního konceptu se budeme moct přesvědčit až po první zimě.

Článek pro časopis ARCH 2014/11 mohl vzniknout díky vstřícnosti a postřehům zadavatele (Vítězslav Vondrouš, místostarosta Holic), uživatele (František Machač, ředitel ZUŠ) a autora (Dalibor Borák, ateliér Dobrý dům), s nimiž se autor článku osobně sešel v pátek 10. října 2014.