Zastávka metra Casa da Música
Estação Casa da Música
Projekt metra v Portu se zakládá na dvou variantách typologie stanic, které se bez obměn opakují. Také u tohoto projektu bylo třeba čelit mnoha obtížím, aby bylo docíleno kompatibility mezi přísnými technickými normami takového dopravního systému, jako je metro, a nahodilou topografií městského historického centra. Na tomto projektu jsem v jeho přípravné fázi během realizace spolupracoval jako zodpovědná osoba za celý projekt se skupinou stavebních firem.
Mělo se projektovat deset nových stanic. Rozhodl jsem se vzít si jen jednu a těch dalších devět rozdělit mezi své přátele architekty. Rozhodující pro výběr kandi
dátů byl následující požadavek: na celé délce 80 km nové trasy metra už musel mít vybraný architekt na tomto území nějakou projektovou zkušenost. Kandidátem na architekta měl být člověk, který buď pracoval v radě pro výstavbu nové stanice anebo někdo, kdo již předtím v dané oblasti realizoval jiný projekt.
Čili Alciono Soutinho projektoval stanici metra Mathosinhos, Fernando Távora stanici na letišti a Álvaro Siza, s kterým jsem již dříve spolupracoval na projektu revitalizace centra města, stanici historického centra Porta. Vše, co se na začátku jevilo jako překážka, co bylo uzavřeným a nepřístupným celkem, se najednou v rámci projektu, který měl za úkol přetvořit a přestavět historické centrum, přeměnilo na velký stimul.
Projekt mimo jiné zahrnoval jemní pozměnění nivelety ulic, přechody mezi dlažbami, chodníky, zahrady, stromy, osvětlení a městský mobiliář. To je jen zlomek toho, co město postrádalo a co všechno mělo být v rámci revitalizace v projektu nového metra realizováno. Když se projektuje trasa metra, je velmi důležité umět použít kvalitní materiály. Musíme si totiž uvědomit, že metrem denně cestuje 30 000 či 40 000 osob. Je třeba unifikovat osvětlení, navrhnout stejný počet schodů, který může být využit libovolně ve všech stanicích, a umět vystačit s minimálním rozpočtem.
Stanice Casa da Música je poněkud specifická v tom, že je zamýšlena jako přestupní stanice na tramvaje a autobusy. To byl jeden z důvodů, proč je strop různě vysoký, a to od tří do pěti metrů. Jak už jsem zmínil, základní pravidlo spočívá v tom, že je třeba si dobře prostudovat ty nejdůležitější detaily, jako je například výtah z nerezové oceli, aby bylo možné následně dané prvky přizpůsobit i ostatním stanicím. Sněhobílá barva interiéru stanic kontrastuje s modrými kruhovitými osvětlovacími celky, které jakoby se v prostoru vznášely. Tyto celky se nedotýkají stropu a jsou při obvodu osvětleny pásem světla. Když vejdete do stanice, všimnete si, že tyto kruhovité celky jsou vlastně dvěma velkými světlíky, které interiér zásobují přirozeným světlem.
Dalším problémem, který se musel vyřešit, bylo umístění běžného schodiště hned vedle eskalátoru. Při hledání vhodného řešení tohoto problému jsme provedli několik zkoušek s použitím modelů, což nám pomohlo nalézt adekvátní soulad mezi těmito dvěma úrovněmi. Díky modelům jsme si také ověřili spojení příkrých schodů s hlavní konstrukcí. Vztah mezi těmito dvěma typy schodů se zdá být jednoduchý, ale přitom je jedna z nejkomplikovanějších věcí, které je třeba řešit. Běžte se třeba podívat na milánské letiště Malpensa a uvidíte, že nikdy taková schodiště nejsou vedle sebe – vždycky je tam zeď, která je odděluje.
V interiérech stanic jsem použil modrý obklad. Z barev jsem vybral černou, šedivou nebo bílou u podhledů. Osvětlení jsem zvolil homogenní nebo přímé. Abych zakryl instalace umístěné v podhledech, vytvořil jsem jakýsi druh desek z obkladaček o rozměrech 14x14 cm, které fungují jako zrcadlo a znemožňují vidět instalace. V průběhu výkopových prací v hlavní hale stanice jsme narazili na archeologický nález. Šlo o zbytky bývalého středověkého akvaduktu. Nebylo vůbec jednoduché stavební firmu přesvědčit, že je třeba počáteční projekt upravit a vybudovat mezipodlaží. V obhajování našeho názoru nám naštěstí hodně pomohlo veřejné mínění a místní tisk. Čili nakonec jsem vyprojektoval jakousi římsu, odkud je možné funkci tohoto zařízení na rozvod vody sledovat. Rozhodl jsem se, že po celém obvodu ruiny akvaduktu průmyslovou dlažbou z šedé žuly vyměním a dlažbu udělám v kaštanové barvě s nádechem do šeda, což je barva, která se více podobá přirozené barvě zeminy. Chtěl jsem, aby zbytky akvaduktu nevyčnívaly jako na výstavě, ale aby to vypadalo, že je to úmyslem designu.
Mělo se projektovat deset nových stanic. Rozhodl jsem se vzít si jen jednu a těch dalších devět rozdělit mezi své přátele architekty. Rozhodující pro výběr kandi
dátů byl následující požadavek: na celé délce 80 km nové trasy metra už musel mít vybraný architekt na tomto území nějakou projektovou zkušenost. Kandidátem na architekta měl být člověk, který buď pracoval v radě pro výstavbu nové stanice anebo někdo, kdo již předtím v dané oblasti realizoval jiný projekt.
Čili Alciono Soutinho projektoval stanici metra Mathosinhos, Fernando Távora stanici na letišti a Álvaro Siza, s kterým jsem již dříve spolupracoval na projektu revitalizace centra města, stanici historického centra Porta. Vše, co se na začátku jevilo jako překážka, co bylo uzavřeným a nepřístupným celkem, se najednou v rámci projektu, který měl za úkol přetvořit a přestavět historické centrum, přeměnilo na velký stimul.
Projekt mimo jiné zahrnoval jemní pozměnění nivelety ulic, přechody mezi dlažbami, chodníky, zahrady, stromy, osvětlení a městský mobiliář. To je jen zlomek toho, co město postrádalo a co všechno mělo být v rámci revitalizace v projektu nového metra realizováno. Když se projektuje trasa metra, je velmi důležité umět použít kvalitní materiály. Musíme si totiž uvědomit, že metrem denně cestuje 30 000 či 40 000 osob. Je třeba unifikovat osvětlení, navrhnout stejný počet schodů, který může být využit libovolně ve všech stanicích, a umět vystačit s minimálním rozpočtem.
Stanice Casa da Música je poněkud specifická v tom, že je zamýšlena jako přestupní stanice na tramvaje a autobusy. To byl jeden z důvodů, proč je strop různě vysoký, a to od tří do pěti metrů. Jak už jsem zmínil, základní pravidlo spočívá v tom, že je třeba si dobře prostudovat ty nejdůležitější detaily, jako je například výtah z nerezové oceli, aby bylo možné následně dané prvky přizpůsobit i ostatním stanicím. Sněhobílá barva interiéru stanic kontrastuje s modrými kruhovitými osvětlovacími celky, které jakoby se v prostoru vznášely. Tyto celky se nedotýkají stropu a jsou při obvodu osvětleny pásem světla. Když vejdete do stanice, všimnete si, že tyto kruhovité celky jsou vlastně dvěma velkými světlíky, které interiér zásobují přirozeným světlem.
Dalším problémem, který se musel vyřešit, bylo umístění běžného schodiště hned vedle eskalátoru. Při hledání vhodného řešení tohoto problému jsme provedli několik zkoušek s použitím modelů, což nám pomohlo nalézt adekvátní soulad mezi těmito dvěma úrovněmi. Díky modelům jsme si také ověřili spojení příkrých schodů s hlavní konstrukcí. Vztah mezi těmito dvěma typy schodů se zdá být jednoduchý, ale přitom je jedna z nejkomplikovanějších věcí, které je třeba řešit. Běžte se třeba podívat na milánské letiště Malpensa a uvidíte, že nikdy taková schodiště nejsou vedle sebe – vždycky je tam zeď, která je odděluje.
V interiérech stanic jsem použil modrý obklad. Z barev jsem vybral černou, šedivou nebo bílou u podhledů. Osvětlení jsem zvolil homogenní nebo přímé. Abych zakryl instalace umístěné v podhledech, vytvořil jsem jakýsi druh desek z obkladaček o rozměrech 14x14 cm, které fungují jako zrcadlo a znemožňují vidět instalace. V průběhu výkopových prací v hlavní hale stanice jsme narazili na archeologický nález. Šlo o zbytky bývalého středověkého akvaduktu. Nebylo vůbec jednoduché stavební firmu přesvědčit, že je třeba počáteční projekt upravit a vybudovat mezipodlaží. V obhajování našeho názoru nám naštěstí hodně pomohlo veřejné mínění a místní tisk. Čili nakonec jsem vyprojektoval jakousi římsu, odkud je možné funkci tohoto zařízení na rozvod vody sledovat. Rozhodl jsem se, že po celém obvodu ruiny akvaduktu průmyslovou dlažbou z šedé žuly vyměním a dlažbu udělám v kaštanové barvě s nádechem do šeda, což je barva, která se více podobá přirozené barvě zeminy. Chtěl jsem, aby zbytky akvaduktu nevyčnívaly jako na výstavě, ale aby to vypadalo, že je to úmyslem designu.
0 comments
add comment
