Budova zastupitelského úřadu ČSSR v DDR

V článku o zastupitelském úřadu v DDR píšete, o budově Machoninových ...Nechová se zde zrovna kontextuálně.. Inu ano, to už je taková vlastnost architektů, kterou můžeme pozorovat zhruba počínaje příchodem tzv. Funkcionalismu. Především ve stavbě vytyčit své ego, bez ohledu na cokoliv, natož pak na okolí. A to mají dnes k dispozici neuvěřitelně mocné nástroje, jak si svoji stavbu do okolí promítnout. Nástroje, o kterým se historickým architektům ani nesnilo a přesto historické stavby jsou dnes magnete cestovního ruchu, ony jsou obdivovány! Jinak k manželům Machoninovým bych dodal asi toto - tak jako měl své architekty Hitler a Stalin, měla je i KSČ u nás. Machoninovi jsou jedním z nejhorších příkladů, jak je možné zaprodat svůj talent. Je samozřejmě otázkou kolik vynikajících architektů by se objevilo nebýt totality a těchto jejich sluhů. Zmínění manželé postavili ještě jednu stavbu, u které použít výraz, že se k okolí nechová zrovna kontextuálně je velmi slabé vyjádření. Jedná se o karlovarský hotel Thermál. Mnozí světoví architekti žasli nad tou neuvěřitelnou necitlivostí zasazení tohoto monstra, vypadající svoji rezatou, záměrně přiznanou konstrukcí, jako dům věčně obestavený lešením, do viktoriánských a secesních Karlových Varů. Ostatně, jak typické pro tyto architekty. Neměli cit pro to komu a čemu slouží, tak jak by od nich mohl člověk očekávat cit v architektuře?! Komunismu jsme se zbavili, ale monstra architektů té doby nás tu budou strašit dál (Nová scéna Národního divadla, televizní věž na Žižkově a mohl bych pokračovat dlouhou řadou z celé republiky). Škoda že nebyl alespoň v Karlových Varech dotažen statečný pokus se Thermálu zbavit. První svobodně zvolené zastupitelstvo po roce 1989 vyhlásilo konkurs na novou zástavbu místa, kde stojí monstrum Thermál. Podmínkou řešení bylo, začlenit do něj zbourání této architektonické zrůdnosti. Jako původem karlovarák si pamatuji na vyhlášení výsledků soutěže o zástavbu tohoto údolí. První cenu získal projekt, který citlivě komponoval hotel do okolí, a to pomocí terasovité zástavby kolem skály, kdy korunou nahoře byl thermální bazén, tak jako je tam dnes. Režimní architekti však dostali přednost.
Kladu si otázku, zda článkem o zmíněných architektech, kde se vůbec nezmiňujete o jejich prorežimnosti, se nedopouštíte "nezdravé preference“ těchto architektů. Dle mého názoru by se vůbec nic nestalo pokud by jejich budova v Berlíně byla i nadále u nás neznámá! Tyto věty jsou již samozřejmě provokativní nadsázkou.

nazyvat Machoninovi sluhy rezimu, zaprodanci a dvornimi architekty KSC, to chce notnou davku drzosti a ignorance.
vase povrchni predstavy o pohnutkach vzniku moderni architektury respektuji, mate na ne pravo.
jak se ale opovazujete urazet tvurce, o jejichz zivote nevite zhola nic, svymi idiotskymi vykriky ("zaprodali talent", "sluhove rezimu "atd..) ,ktere jsou jak vystrizene z predlistopadove komunisticke nastenky.

timto vas vyzyvam k verejne omluve za sve neomalene vyroky !!!!

Velmi si vážím různých fundovaných názorů od lidí, kteří umějí svoje názory podepřít argumenty a znalostí věci, byť se třeba i zásadně liší od mojich názorů. Pan Ries je bohužel ukázkou člověka, který si úctu nezaslouží. Nejen tady dokazuje, že je naivním demagogem, který bez znalosti základních souvislostí až militantně útočí na moderní architekturu ale i na úctihodné osobnosti. On možná i Hubáček byl lokajem KSČ, nebo se snad mýlím, pane Riesy?

Pane či paní(?) „pm“, na rozdíl od Vás se pod svůj názor podepisuji, a to plným jménem a platnou e-mailovou adresou. Pokud něco připomíná předlitopadové nástěnky, tak to rozhodně není můj text, ale Vaše výpady a úroveň Vašeho vyjádření jak po stránce grafické, tak gramatické. Není pro mě obtížné si Vás zařadit. To, co Vás tak rozběsnilo, je vyjádření názoru podloženého zkušenostmi doby. Nevím kolik bylo Vám v roce 1970, kdy začala tuhá Husákovská normalizace. Já jsem byl již v dospělém věku, a tak vím své. Jestliže Machoninovi mohli stavět v této době tak lukrativní zakázku, navíc v tvrdě komunistické DDR a navíc budovu zastupitelského komunistického úřadu, museli být zatraceně za dobře z tehdejším zločineckým režimem (zločinecký je, prosím, podle schváleného zákona). Museli tedy minimálně projít stranickými prověrkami a museli tedy uznat že okupace není okupací, ale internacionální pomocí. Pokud by toto neudělali, tak si ani neškrtli jako spoustu dalších architektů a umělců. Bohuže jsme národem, který je stále pln pochopení pro takovýto způsob přežívání, a velmi rádi zapomínáme na minulost. Budeme jí proto muset prožívat znovu.
Leni Riefenstahlová, jedinečná a geniální filmová dokumentaristka, nemohla po II. světové válce natočit ani metr dalšího filmu. Neudělala nic tak strašného, jen dala svůj jedinečný talent do služeb nacismu – tedy zločineckému režimu – a točila o něm oslavné filmy. To u nás si režisér Adamec v poklidu může i nadále na Nově točit, ačkoliv dělal naprosto totéž jak LR. Pravda, zdaleka ne tak geniálně. Ale zůstaňme na poli architektury. Znám několik architektů, čerstvě vystudovaných právě na začátku normalizace. Dnes se již nedozvíme, zda se mohli stát vynikajícími architekty, protože místo své profese myli okna, nebo pracovali v kotelně. Vím o nich ale čím se stali – rovnými lidmi, kteří při prověrkách neschválili okupaci. Pokud jste tedy pane či paní „pm“ schopen doložit, že Machoninovi mohli stavět za normalizace jen proto, že v nich totalitní režim viděl velké architekty a nežádal od nich vyjádření k okupaci a ani nechtěl, aby vstoupili do řad KSČ, pak jsem připraven veřejně se omluvit za své výroky o nich. Jestliže Vás tak rozžhavil můj názor na ně, zřejmě o nich budete vědět víc. Třeba budete znát i nějaký případ, kdy se vzali za svého vyhozeného kolegu z branže a dopomohli mu opět na místo architekta, byť jen paneláků. Pokud toto doložíte, pak ke své omluvě i hluboce smeknu svůj klobouk. Jsme přeci jen lidé omylní. Takovou službu třeba udělal režisér Otakar Vávra Jiřímu Menzelovi. Menzel ale musel nejprve odčinit své „hříchy“ natočením budovatelského filmu, Kdo hledá zlaté dno.

Pane Johne, k úctyhodným osobnostem jsem se vyjádřil v odpovědi jistému "pm" - úctyhodné umělecké dílo nemusí vždy stát za úctyhodným člověkem. Dost často vidíme v mnoha uměleckých směrech pravý opak. K mé demagogii a militantním útokům na takzvanou moderní architekturu.
Osobně nerozlišuji architekturu na moderní a jinou, ale jen na architekturu, která má v sobě nějakou nadčasovou dimenzi a je v ní vidět alespoň nějaký rukopis tvůrce. Za takovou třeba považuji Tančící dům v Praze od architekta Miluniče, ale rozhodně už ne zástavbu kolem Anděla i přes to, že ji projektoval věhlasný architekt Jean Nouvel. Jsou však architekti, kteří jsou zástavbou nadšeni. Zmíněný architekt Milunič je, na rozdíl od svých kolegů, zděšen „zničením velké části Smíchova neforemnými budovami a přebujelým systémem spletí dopravního řešení“. Taky byste jeho názor zařadil mezi militantní.
A k architektu Hubáčkovi. Osobně si myslím, že co do tvorby i životních osudů, se jedná o zcela jiný příklad a Vy to ostatně dobře víte. Já si osobně děl Hubáčka cením mnohem více než děl Machoninových. U Hubáčka vnímám větší cit pro proporcionalitu stavby i pro její zasazení do okolí. Hubáček by se nikdy nedopustil tak příšerné necitlivosti k okolí, jako Machoninovi stavbou Thermalu v Karlových Varech. Jeho věž na Ještědu je nádhernou ukázkou toho, že v jednoduchosti je genialita a po právu za ní obdržel světovou cenu. Pro tu si ale ani nemohl dojet, aby ji osobně převzal.

Plně souhlasím, že komunistický režim byl zločinný, zbytek vaší logiky je ovšem demagogií odtrženou od reality. Žádná doba nebyla černobílá a socialismus už vůbec ne. Vaší teorii rozbourám několika příklady ze života mé rodiny. Táta neměl možnost na malém městě 100 km od Prahy jít na střední školu, musel se vyučit a to ještě v oboru, který mu byl určen. Po vojně přišel do Prahy a najednou bez problémů získal maturitu. Prostě strana všechno nepohlídala a co nešlo na malém městě, v Praze šlo. Po nějaké době mu byl přidělen podnikový byt a to jeden z nejlepších v daném místě. Měl to u soudruhů špatné, ale prostě o tom nerozhodovala nějaká strana, nebo režim, ale dáma, která si řekla že je mladý a nerozumný ale má malého syna a musí přece někde bydlet. Pár let na to se u našeho domu stavěl blok garáží. V tomto případě rozhodoval zase někdo jiný a ten nám prostě nedovolil ani se zapsat do pořadníku. Vznikla paradoxní situace kdy bylo zabráno cca. z jedné poloviny parkoviště, ale většina lidí vlastnících garáže pochází odjinud. Prostě tady měl šanci jen naprosto důvěryhodný soudruh. A příklad nejkřiklavější. V roce 1988 nás nepustili do Jugoslávie, přestože jsem měl doporučení od lékařky, zato v roce 1989 se nám podařilo dostat příslib a procestovat kus Evropy a dokonce navštívit známé v Západním Německu a v Itálii. V čem byl rozdíl? V druhém případě se mámin kolega dozvěděl, že se snažíme získat příslib, vzpomněl si na dávného kamaráda, který pracuje tam, kde se o tom rozhoduje a ono to vyšlo. Rozdíl v tom, jestli někdo na jednom místě nevystudoval a na jiném ano, jestli dostal byt, ale neměl nárok na garáž, nedostal se do polosocialistické země, ale rok na to se dostal na Západ byl pouze v situaci v tom kterém místě a v lidech. Přesně tak to bylo v architektuře. Usuzovat pouze z typu stavby kdo byl zadobře s komunisty a kdo ne je bláhové. Stačí si přečíst rozhovory s architekty a anabáze vzniku jednotlivých staveb. Jednou tam byl soudrub blb, jinde byl soudruh rozumný, někde prostě hořel termín, bylo potřeba splnit plán a zrovna ten který architekt už měl s podobnou stavbou zkušenosti. Co zajímavý dům, to zajímavý, mnohdy absurdní příběh. Podle této vaší teorie by bylo automaticky možné považovat za přisluhovače režimu třeba Masáka, Rajniše a Eislera. Přece by jim jinak strana nedovolila postavit v neradostné době obchodní dům v centru Prahy.
Okrajově ještě zareaguji na váš příspěvek v jiné diskuzi. Pokud si myslíte, že dnešní soudobá či moderní architektura jednou nebude cílem turistů, tak se mýlíte a to už nyní. Navštívil jsme řadu zemí a mnoho zajímavých staveb. U areálu Vitry bylo natřískané parkoviště, auta z více než deseti zemí, autobus japonských turistů a stejnému zájmu se těšila Gehryho i Andova budova. Ronchamp je mimo základní turistické cesty a najít ho náhodně je nemožné ale přitom při mojich návštěvách tam vždy byla spousta lidí, cílem turistů je s naprostou samozřejmostí Německý pavilon v Barceloně od Mieseho, Fosterovu okurku si Londýn okamžitě zamiloval atd. Dnešní architektura kterou tak odsuzujete bude v budoucnu stejným objektem zájmu, jako stavby z minulosti dnes. Samozřejmě přežijí jen některé stavby, ale tak to bylo vždy. Navíc nemalá část dnes obdivovaných a odborníky i laiky jednoznačně pozitivně přijímaných staveb z minulých století spojuje jedna věc a to naprosté a někdy až fanatické odmítnutí v době vzniku. Nepřipomíná vám to něco?
Dnešní doba je složitá. Současnou architekturou je Gehry, ale i Ando. Současnou architekturou je E.O.Moss, ale i Pawson. Současnou architekturou je Bart Prince, ale jsou jí i Herzog/de Meuron. Ti dokonce spojují mnoho současných směrů architektury pod jednou střechou. Barokní dům pozná každý trochu vnímavý žák druhého stupně ZŠ, současná architektura ale nebízí vše, co si jen dokáže člověk představit a někdy i mnohem více. Nejsou takřka žádné hranice, což ovšem na druhou stranu klade na architekty, odbornou i laickou veřejnost mnohem vyšší nároky. Co si budeme povídat, dříve bylo víceméně dáno, jak se dům postaví a architekt se pohyboval v určitých ne zase až tak širokých mantinelech a tím zároveň docházelo k méně chybám a možná byl méně častý i špatný výsledek. Mě ale na současné architektuře baví právě ta pestrost a nepředvídatelnost. Mám rád minimalismus i dekonstruktivismus a vše dobré mezi tím.
Architektura v každé době vycházela z požadavků a z vkusu své doby. Je bláhové myslet si, že tomu dnes bude jinak a chtít se vracet zpět a málem volat po návratu baroka, nebo secese. Každá doba si najde svůj styl a ta dnešní prostě za styl má svobodu.

http://www.zijemenaplno.cz/Clanky/a213-Vera-Machoninova-Veri m-v-dalsi-generaci.aspx

Milý pane Riesi. Můj táta byl architekt a projektoval hodně do světa (ono to souviselo s jeho zaměstnavatelem), přesto v KSČ nejen že nikdy nebyl, ale i několikrát přímo odmítl vstoupit. A nic se mu nestalo... Je to přesně tak, jak píše pan John nahoře- velmi podivnými cestami se ubíraly osobní i pracovní osudy lidí za komoušů- a velmi často v tom hrála roli i jenom pouhá blbá- nebo šťastná- náhoda. Třeba když se na udání táta musel dostavit na ten nejrudější kobereček ze všech- na místa, kde se rosilo čelo i uklizečkám- a tam spatřil za stolem bývalého spolužáka z gymplu. Náhoda- mohl tam sedět někdo úplně jinej. Nebo jak si pro jeho pas přišli dva tajemní soudruzi- 2 hodiny poté, co odletěl na tříletý pracovní pobyt do ciziny- taky mohli přijít o pár hodin dřív...
Tomu byste nevěřil, jaký to byl vabank. Možná vůbec nemáte potuchy, s čím vším se tehdejší architekti museli potýkat, i když jste byl v té době, jak píšete, dospělý. Já taky, a v tom prostředí jsem vyrůstala. A proto vím, že je váš pohled na tu dobu příliš jednobarevný, že to bylo všechno daleko složitější (jako ostatně všechno)... ale víc se k tomu nechci vracet, ta doba byla hnusná a já si nechci kazit den zbytečným přemýšlením, kolika lidem komunisti ztrpčili nebo dokonce zkazili život či kariéru.
Jen vás prosím, buďte méně rasantní v odsudcích- pokud nemáte svoje přímé osobní zkušenosti s konkrétními jmény, nepaušalizujte.