Celnice sv. Martina

Celnice sv. Martina je jedna ze čtyř dochovaných celnic z původního počtu asi dvaceti, zbudovaných Ledouxem na okraji tehdejší Paříže těsně před Revolucí. Masivní formy vypovídají o účelu budovy: vymáhat zaplacení daě z obilí přiváženého do Paříže. Dokládají Ledouxovo přesvědčení, že krása v architektuře má vycházet pouze z čistých geometrických tvarů.
Ledoux patřil k typu teoretizujícího architekta, v 18. století ostatně nijak neobvyklému, podobně jako Laugier byl ve své době typickým teoretikem architektury. Shrnul všechny racionalistické záměry doby, dovedl je k logickým závěrům z zpochybnil všechny tradiční hodnoty. K jeho oblíbeným útvarům patřily jehlan, válec, krychle a někdy se vůbec obešel bez antických motivů.
Mnoho Ledouxových návrhů se nikdy nedočkalo realizace a doprovázejí pak jako rytiny jeho teoretický spis, jejž vydal na sklonku života r. 1804. Zahrnuje též projekt ideálního města, který se podobá spíše civilním, funkcionalistickým utopiím 20. století než symbolicky pojatým renesančním božím městům. Pro moderní ráz Ledouxovy účelovosti je rovněž typické, že navrhuje různé formy domů nejen pro jednotlivé sociální skupiny, ale též pro jednotlivá povolání, věkové skupiny a zájmové okruhy. Setkáváme se tu s domem pro spisovatele, bursovního sensála, najdeme tu útulek pro četníky, dům pro čtyři rodiny atd. Navíc jeho stavby nejsou abstraktní, ikdyž jde o geometrické útvary navzájem souvislé bez jakékoli výzdoby. Naopak, rozčlenění záměrně vyjadřuje účel, často spíše rádoby symbolickou formu než praktickým způsobem.
Příklad skutečné architektury tohoto druhu nabízejí celnice, barrières, zbudovaných v letech 1784-89 na okraji Paříže. Jejich účelem bylo zajistit vybírání daně uvalené krátce předtím na obilí dovážené do hlavního města. Prohlížíme-li např. celnici sv. Martina, nelze se ubránit dojmu, že Ledouxe tato práce těšila. Ačkoli byl revolučním architektem a liboval si v úvahách o veřejné morálce a o právu, jež mají rousseauovskou příchuť, byl v politice autoritář a až do Revoluce oddaný služebník starého režimu, později obdivovatel Napoleonův. Jeho celnice byly jistě větší, než bylo potřeba, a jejich mohutné, hranaté a násilné tvary záměrně deprimovaly nešťastné rolníky, kteří zde museli skládat poplatky. Nepřekvapuje proto, že některé celnice dav za revoluce pobořil a že architekt taktak unikl gilotině.
Ačkoli na rozdíl od Jacques Jouis Davida byl Ledoux politický konzervativec, existují mezi oběma umělci zajímavé obdoby v temperamentu i v uměleckém typu. Oba byli do jisté míry filosofy, oba však stejnou měrou ovládali emoce i intelekt. Když David pojal Přísahu Horatiů jako revoluční manifest, zvolil námět vyjadřující jasně požadavek, aby se jednotlivec podřídil zájmům státu. Totéž však proklamuje Ledoux svými celnicemi.