Královský solivar Arc-et-Senans

Sůl v historii představovala velmi cennou komoditu, která pomáhala vrchovatě plnit královské pokladnice a získávat pro města výsadní privilegia. Místa, kde se tato surovina těžila, vyráběla a uchovávala, byla proto velmi dobře střežena. Sklady soli se podobaly opevněným tvrzím. Obchod se solí byl ve Francii ovládán monopolem a představoval jeden z hlavních příjmů královského dvora. Jedním z nejambicioznějších solivarů byl osvícenecký projekt ideálního města od pařížského architekta Claude-Nicolase Ledouxe, který byl oblíbencem francouzské aristokracie, pro níž realizoval četné neoklasicistní paláce a také více než šedesát celnic před branami Paříže. Z jeho pera vzešla také řada vizionářských projektů, jimiž chtěl doslova “léčit společnost“. Jeden z těchto projektů měl šanci dočkat se z poloviny své realizace.
Na počátku 70. let 18. století byl Ledoux jmenován Ludvíkem XV. inspektorem solivarů v oblasti Lorraine a Franché-Comté na východu Francie, což mu umožnilo důkladně se seznámit s provozem solivaru a zároveň zohlednit všechny požadavky při navrhování nového ideálního a racionálního provozu.
Do areálu solivaru Arc-et-Senans je přiváděna slaná voda 20 kilometrů dlouhými kanály z hlubinných dolů v údolí Salins-les-Bains, kde se sůl těžila od starověku. Celý solivar obíhá vysoká kamenná zeď chránící před vnějšími útoky lupičů i před útěky dezertérů. Do této pevnosti je pouze jeden vstup, který je situovaný na osu a zinscenovaný velkolepým předpolím. Vstupní objekt je podobný řeckému chrámu s osmi impozantními dórskými sloupy, za nimiž se nečekaně ukrývá umělá jeskyně s chrliči se zkamenělou vodou. Za velkolepým portikem se otevírá pohled na celý soubor s pravidelně řazenými domy připomínajícími vojenské kasárny. Uprostřed stojí objekt připomínající palladiánskou vilu, kde bylo umístěno ředitelství a administrativa. Budovu ředitelství předstupuje šestice nezvyklých sloupů kombinujících válcové prvky s nízkými kamenným kvádry. Po obou stranách se nachází výrobny soli, kde se spalováním dříví urychlovalo odpařování slané vody. Rodiny úředníků obývaly dvě budovy, které ukončovaly lineární skladbu. Ubytování zaměstnanců s rodinami se odehrávalo ve čtyřech blocích seřazených do půlkruhu. Nad životem zaměstnanců šlo snadno dohlížet z jediného místa v ředitelství (tímto Ledoux předznamenal Benthamům Panopticon následně uplatňovaný ve vězeňství). Kromě těchto obytných funkcí, výrobních a administrativních funkcí areál solivaru rovněž disponoval veřejnou prádelnou, pekárnou a také věznicí. Po urbanistické stránce lze celý soubor číst jako skloubení průmyslového města sestaveného podle pravidel antického divadla, kde se zraky upírají na budovu ředitelství připomínající chrám. Půlkruh měl podle Ledouxe představovat vizi nebeské báně a trasu slunce po obloze. Rozdělení do jedenácti samostatných objektů podle funkce je naopak čistě racionální úvaha. Podobně jako u jednotlivých domů bylo stejně pragmaticky nakládáno s využitím ploch: za továrními budovami byly venkovní sklady dřeva, za bytovkami pro dělníky se ukrývaly malé zahrádky a vnitřní půlkruhové náměstí mohlo zůstat volné a nabýt reprezentativní charakter.
V roce 1982 byl areál královského solivaru Arc-et-Senans zařazen na seznam světového kulturního dědictví UNESCO a dnes slouží jako muzeum, kde se můžete na modelech seznámit s dalšími vizionářskými projekty Claude-Nicolase Ledouxe.



Ledouxovo ideální město
V druhé půli 18. století je významný francouzský architekt Claude-Nicolas Ledoux pověřen projektem nového sídliště pro královský solivar v Chaux. Kolem roku 1780 ukončuje prvou variantu projektu, ve kterém řeší sídliště jako uzavřený čtyřúhelník, připomínající svým vzhledem pevnost. Ve své knize o architektuře, vydané v roce 1804, však otiskuje totéž téma návrh „ideálního města“ s oválným půdorysem a volným zastavěním budov v zahradách. Je to jedna z prvých předzvěstí zahradního města, v níž se mísí klasicistní geometrická pravidelnost 18. století s novým pojetím vztahu sídliště a přírodního prostředí.
Je to dodnes velmi soudobé řešení, které časově předchází Fourierovo kruhové město a návrhy Howarda a jeho bezprostředních předchůdců. Ledoux o svém návrhu říká: „Hle vznikající město, které obsahuje vše, co je nezbytné.“
Kromě ideálního města zpracovává Ledoux i řadu dalších projektů alegorických budov v pojetí, které bychom dnes označili nejspíše za fantastickou architekturu. Je to období, kdy i řada jiných architektů řeší projekty chrámů ctnosti, přátelství a jiné alegorické a symbolické stavby a krajiny, ovlivněné především filosofickými názory J. J. Rousseaua a později i francouzskou revolucí.