Centrální vědecká knihovna Technické univerzity v Delftu

Následující text pochází z článku Moniky Mitášové Architektura současných knihoven – dílo ve stavu zrodu, který byl prvně otištěn ve sborníku »knihovna a architektura 2003 \ knihovny bez bariér«, z něhož jsme mohli po souhlasu autorky čerpat.

---

»Jistěže diskutujeme o moderních elektronických médiích a také o otázce, zda mají knihy a knihovny budoucnost. Konec konců, všechny informace budou zřejmě přístupny kdykoliv a odkudkoliv: od nejmenší studovny až po to největší počítačové laboratorium. Ale univerzitní knihovna nabízí i prostor pro pěstování našeho vědění a pro výzkum, pro soustředění a zamyšlení. Je to také prostor určený k setkávání, ve kterém můžeme podnětné myšlenky sdílet společně.«
»Sním o budově plné knih, dalších knih a zase knih – s krásnými kruhovými čítárnami. Budovu, ve které můžeme knihy vidět, dotýkat se jich a přivonět k nim. Propast mezi snem a realitou je však obrovská. Provoz knihovny předpokládá, že knihy budou ve skladech.«
»Chtěla bych do areálu Technické univerzity vnést trochu romantiky.«

Knihovna v Delftu byla v pořadí třetí knihovnou, na níž architekti a architektky holandského studia Mecanoo pracovali. Po fakultní a veřejné knihovně to byla první knihovna univerzitní – přesněji centrální výzkumná univerzitní knihovna, jejíž úlohou je sloužit nejen studentům a pedagogům univerzity v Delftu, ale také se starat o centrální katalog vědecké a výzkumné literatury všech holandských univerzit. Ředitel Leo Waaijers kladl v programu budoucí knihovny, spravující kolem jednoho milionu svazků, důraz na vybudování centrálního registru a regulaci toku informací počítačovými prostředky. Svou vizi knihovny přirovnal k letištnímu terminálu.
Architektka Francine Houben, jež ve studiu Mecanoo projekt této knihovny vedla, navrhla knihovnu jako vrstvu krajinného reliéfu. Střecha knihovny porostlá trávou se na jedné straně dotýká země, na straně druhé se zvedá jako stoupající terénní vlna: »Knihovna je budova, která nechce být budovou, ale krajinou. (…) Měla by zůstat krajinou, s jemně zakřivenými tvary a ostře seříznutými hranami. Lidé by měli mít možnost doslova po knihovně kráčet jako v krajině.«¹) Toto pojetí knihovny realizované jako umělý svah má zřejmé ekologické, urbanistické i architektonické motivace. Zatravněná střecha knihovny má akumulační potenciál, chrání budovu knihovny před prudkými změnami vnější teploty. Chladný vzduch je v noci do budovy nasáván, uskladněn v podzemí a ve dne jsou jím pak ochlazovány interiéry knihovny, včetně počítačového laboratoria. Budova s travnatou střechou také na univerzitu přináší nezanedbatelnou plochu udržované veřejné zeleně a vzrostlých stromů. Z urbanistického hlediska pak tvoří předpolí, vstupní prostor do vedlejší budovy univerzitní auly.
S jistou nadsázkou lze říci, že tato knihovna-terénní vlna je funkční ve třech měřítkách (kontextech) a dvěma způsoby současně: z vnitřku i z vnějšku.

Jako dům i jako louka.
Architektce Francine Houben se nakonec podařilo částečně realizovat také její sen o knihovně plné knih, knih a zase knih: do budovy knihovny vstupujeme přes skleněnou fasádu, za níž vidíme až do nitra skladů knih členěných skleněnými příčkami. I když se knih nedotkneme ani si k nim nemůžeme přivonět (tak jako k trávě na střeše), můžeme je alespoň zahlédnout dříve, než usedneme k počítačům, abychom je opět nalezli a sledovali jejich cestu k nám a naši cestu k nim. Kromě knih ve volném výběru, uložených v dřevěných policích, máme tedy jako čtenáři také přehled o pohybu ostatních knih po budově (včetně jejich dopravy proskleným dopravníkem knih). Oddělení vzácných knih a tisků mělo být podle projektu umístěno za purpurovým sklem. Ve výsledném řešení je sklo bílé, barevné jsou však vnitřní dělicí stěny (modrá) a křídla dveří do jednotlivých oddělení knihovny (červená). Místnost pro 300 počítačových pracovních stanic je členěna na malé pracovní boxy, aby čtenáři měli soukromí a částečně byla odcloněna modravá zář monitorů. Hlavní prostory knihovny – studovny – jsou umístěny odděleně ve věži-kuželu, jenž interiér knihovny osvětluje denním světlem: »S krajinou by měla kontrastovat velká forma. Dlouho jsme přemýšleli o jejím přesném tvaru. Měla by být kruhová, ale měli jsme pochybnosti o tom, jak ji zakončit. Nakonec logika konstrukce její tvar určila: kužel – jako indiánské teepee v krajině. Hezké na kuželu je to, že je čistou, konstruktivní formou – symbolem Technické univerzity. Kužel dá prostor vnitřním, uzavřeným čítárnám. Jsou zavěšeny ve vrcholu kuželu – tím získáváme krásně rozlehlé prostory bez sloupů. Kužel jako symbol technologie, ale také klidu a kontemplace. Kužel, tak jako připínáček, spíná architektonickou formu s ›nekonečnou, širou krajinou‹.«\3 Na rozdíl od Perraultova projektu, kde středem knihovny je příroda, zde žádný střed není–jen jakýsi decentrovaný obvod, ve kterém je místo pro ideální těleso. Kromě zmíněného programu měla na formování knihovny vliv také sousední aula navržená holandským atelierem Van den Broek a Bakema.
Postavit vedle tak výrazné budovy další dům je zásadní rozhodnutí. Francine Houben tuto budovu považuje za »betonovou sochu«. Návrh knihovny-krajiny tohoto svého souseda spíše respektuje a podporuje, než by mu ubíral na monumentalitě: »Výsledkem jsou vlastně dvě nové budovy: knihovna krajinu podpírá a aula si do krajiny sedá.«¹) Jde o pozoruhodný příklad participace s prostředím, a tedy stavby, která je pokračováním, navazováním řetězce tam, kde jiní tvoří monády. Architektka Francine Houben odmítla také nabídku univerzity, aby projektovala dostavbu této auly. Naopak univerzitě navrhla, aby byl rozpočet na dostavbu použit na obnovu vnitřních prostor a rekonstrukci budovy, čímž počet míst v jídelně stoupl na univerzitou požadované číslo, a budovu auly tedy nebylo třeba dostavovat. Ale jak zhodnotit ohleduplnost toho, co postaveno nebylo?
V porovnání s Perraultovým i Koolhaasovým návrhem nám tato malá knihovna předvádí zcela jiný způsob spolupráce architektury s okolním prostředím. Budova je nejen kontextuální, je také spolupracující se stavbami okolo. Sklo v ní není použito jen na povrchu (aby bylo vidět dovnitř knihovny a ven z ní), ale také v interiérech (aby bylo vidět budovou téměř »skrz naskrz«). Kolemjdoucí, čtenáři i zaměstnanci pak vidí nejen na knihy v policích, ale také, jak je to v holandské architektuře běžnější, mají přehled o administrativních a řídicích mechanismech fungování knihovny jakožto veřejné instituce. Knihovna je tedy nejen uživatelsky, ale rovněž provozně transparentnější a méně oddělená od veřejného prostoru, než je tomu u předchozích projektů knihoven a ostatních staveb univerzity. Chceme-li, můžeme to považovat za vizuální propojení vnějšího veřejného prostoru s prostorem veřejných institucí. S Koolhaasovým projektem se toto řešení shoduje v intuici, že číst knížku budeme v současné knihovně spíše v odděleném, nepravoúhlém prostoru. Ve shodě s předchozími dvěma projekty i tato knihovna dospívá k technologicky dobře vybavené kompaktní geometrické formě (hranol, kubus, kužel). Francine Houben však k základnímu tělesu nejvýrazněji, byť aditivně, připojuje formu řízenou spíše topologicky než geometricky. Pro všechny zatím představené projekty platí, že počítačovým technologiím jsou zde rezervovány samostatné, speciálně vybavené místnosti. Celkový řád a provoz stavby se (až na Koolhaase) k telematickým zážitkům s elektronickými médii staví spíše rezervovaně, než by se jimi nechával opravdu tvořivě inspirovat.

¹) Houben, Francine: »Library of the Future«, přednáška proslovena na konferenci Prostor budoucnosti – Knihovny 21. století, Helsinki, Finsko 2. – 3. 6. 2002 (www.lib.hel.fi/conf02/).