Hala Finlandia

Nejčestnější místo mezi koncertními a kongresovými centry ve Finsku bezesporu zaujímá hala Finlandia, která je poslední Aaltovou realizací v Helsinkách. Přestože se Finlandia řadí mezi největší projekty ve městě, tak je pouhým zlomkem nenaplněné vize, která počítala se zástavbou velké části zálivu Töölö. Ačkoli se Aaltův urbanistický návrh nového centra Helsinek nakonec nepodařilo celý zrealizovat, je tento nenaplněný projekt klíčový k pochopení Finlandie.
Počátkem 19. století byl Helsinkám udělen status hlavního města nově ustanoveného velkovévodství Finsko. V tomto období navrhl architekt Carl Ludvig Engel velkolepé čtvercové náměstí (známé dnes jako Senátní náměstí), jehož strany dodnes lemují dóm, senátní palác a univerzita. Alvar Aalto zastával názor, že by si nezávislé Finsko zasluhovalo nové hlavní náměstí s novým městským centrem v blízkosti parlamentu, který symbolizuje tento status nabitý v roce 1917. Shodou okolností před parlamentem leželo nádražní překladiště, které mohlo být přemístěno kamkoli jinam. Aalto přišel s myšlenkou, kterou původně navrhoval již v roce 1917 Eliel Saarinen, že by toto území mělo posloužit jako nová dopravní cesta pojmenovaná Vapaudenkatu (třída Svobody) vedoucí ze severních předměstí přímo do srdce města.
Aalto si představoval velké vějířovitě se rozevírající terasy rozložené do tří výškových úrovní, přičemž nejvyššímu místu by dominovala jezdecká socha polního maršála C.G. Emila Mannerheima. Náměstí by se otevíralo do zálivu Töölö a z jedné strany by bylo lemováno koncertním sálem, ke kterému by později přibyla opera, umělecké muzeum, městská knihovna a popřípadě další veřejné budovy zasazené do zeleně parku Hesperia.
Třída Svobody by se vystavěla na sloupech nad severní železniční tratí a před lidmi přijíždějícími autem by se otevírala nádherná městská scenérie zrcadlící se ve vodách zálivu Töölö, podobně jak jsme tomu zvyklí vídat u benátských paláců. Vějířovité náměstí bude lidi vítat se širokou náručí, zatímco parlament a nádraží ho budou po stranách ohraničovat.
Na přání radnice Aalto nakreslil první návrhy nového centra v roce 1961 a na základě připomínek ho v letech 1964 a 1971 ještě dopracoval. Sál byl postaven v letech 1967-71 a první koncert se v něm uskutečnil 2. prosince 1971. S projektováním kongresového centra se začalo roku 1970 ještě před dokončením hlavní budovy a realizace probíhala mezi lety 1973-75. První akcí, která se zde uskutečnila, byla konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (OBSE), kde se sešlo dvaatřicet nejvyšších představitelů mnoha zemí. Po úspěšném dokončení první fáze tohoto odvážného urbanistického projektu se Aalto domníval, že už nic nestojí v dokončení jeho velkého záměru vybudovat nové centrum Helsinek.
Ve Finlandii je možné nalézt mnoho myšlenek, s nimiž Aalto experimentoval během svého celoživotního díla se zvláštním zaujetím pro monumentální stavby. Formu nediktuje výhradně praktické využití nebo k němu přidružené konstrukční řešení. Finlandia je naopak dekorativně koncipovaná kompozice kubických forem tvořících mnohostranný celek, avšak žádná z těchto hmot není čistě dekorační. Aalto zůstal věrný myšlenkám funkcionalismu, rozšířil je však tím, že pro své expresivní formy vždy hledal praktický důvod. Hlavní ideou Finlandie se šikmo seříznutou věží vyrůstající z mohutné horizontální základny bylo zlepšit akustiku sálu tím, že rezonanční oblast bude v horní části sálu. Kvůli zavěšenému podhledu publikum tuto skutečnost neuvidí, bude si však moct vnímat zvuk známý z vysokých katedrál. Je škoda, že se v praxi tento pokus prokázal jako ne zcela úspěšný. Částečným uspokojením však může být vizuální monumentalita vnějšku.
Nabízí se několik důvodů, proč Aalto použil pro vnější i vnitřní obklad své stavby mramor. Mramor pro něj byl důležitou spojnicí se středomořskou kulturou, kterou se snažil přenést do Finska.
Interiér je typickým příkladem mnoha Aaltových znaků a motivů. Velký asymetrický sál téměř postrádá jakýkoliv pravý úhel. Jeho forma je úzce spojena s přirozenou harmonií a ovlivněna akustickými požadavky. V jistém smyslu se jedná a zjednodušenou variantu Aaltova velkolepého operního sálu v německém Essenu. Mezi velkým sálem pro 1700 lidí a malým auditoriem pro 340 posluchačů leží vstupní foyer, které působí jako otevřená krajina postrádající jakýkoliv ucelený tvar, ale je obklopováno výraznými elementy, v čemž byl Aalto opravdový mistr. Foyer pak dále pokračuje do kongresového křídla, jehož nejvýraznějším architektonickým znakem je do malých konkávních segmentů členěná fasáda. I zde byl autorův motiv víceznačný: na jednu straně si Aalto přál zachovat několik stromů rostoucích a původním pozemku a zároveň chtěl rozbít uniformitu rovné zdi.
Každý kus nábytku, osvětlení nebo podlahy byl pro Finlandii speciálně navržen do nejposlednějšího detailu a odráží se v nich architektova mnohaletá zkušenost. Veškeré materiály a barvy promlouvají v tlumených přírodních tónech, což je v naprostém souhlasu s Aaltovým přesvědčením, že by architektura měla sloužit jako pozadí pro lidské aktivity. Pozornost by neměli přitahovat velkolepé formy nebo živá barevnost, ale účinkující umělci a obecenstvo. Od návštěvníků se však také něco očekávává. Hosté Finlandie se na představení nemusí oblékat stejně jako publikum tradičních oper nebo divadel, ale měli by být přirození a otevření jako je prostředí okolo nich.

Zážitek z prohlídky
Hala Finlandia se stala jedinou realizací velkého urbanistického záměru na přestavbu zálivu Töölö. Za tři desetiletí své existence stačila hala prožít několik rozšíření a úprav. Jižní kongresové centrum bylo dokončeno rok před Aaltovou smrtí a na sever se hala rozrostla v průběhu devadesátých let. Sál se velmi rychle dočkal památkové ochrany a také nového obvodového pláště. Obklad z tři centimetry tlustého kararského mramoru se začal kroutit a vytvářet na fasádě zajímavý textilní motiv, což si však Aalto původně nepřál. Desky byly pravděpodobně příliš tenké a špatně se snášely z nepříznivým severským počasím. Výměna pláště byla dokončena před devíti lety. Uvažovalo se také o náhradě za šedou finskou žulu, ale nakonec byly použit tlustější kararský mramor, který byl navíc zezadu připevněn k betonovým deskám. Dnes už se obklad opět vesele kroutí. Enso-Gutzeit, další Aaltova helsinská budova, se v současné době nachází pod lešením, kde ji vyměňují obklad ze stejného materiálu jako měla Finlandia.
Terasovému náměstí a okolnímu parku dominuje bílý mramorový obklad fasády v kontrastu s černou žulou. V přízemí uvnitř jsou stěny a sloupy obloženy černými a bílými keramickými pásky, což má evokovat finskou zimní krajinu, kde zasněžený les rozčleňují tmavé kmeny stromů (a nebo jen černobílou kůru všudepřítomných bříz). Od vchodu se po pohodlném schodišti vystoupá na hlavní promenádu, odkud je přes prosklenou stěnu krásný výhled na záliv. Do foyer se původně mělo vstupovat směrem od jezera a vchod z města byl naplánován jako dočasné řešení jen do té doby, než se podaří dokončit na břehu Töölö tři platformy nového centra Helsinek. Ve foyer je položen šedý koberec a na stěnách je světlý mramor. Během představení pak lidé tomuto šedému místu dodají svými šaty a pohybem barvy i život. K foyer jsou přidruženy tři další místnosti, které se za pomocí posuvných příček dají přizpůsobit okamžitým potřebám.
Do hlavního sálu s mramorem obloženými balkony a kobaltově zbarvenými plastikami z ohýbaného dřeva se vejde 1700 posluchačů. V menším sálu pro komorní hudbu je 340 míst. Akustika velkého sálu se nedá se s Essenem nebo Scharounem příliš srovnávat. Jeho rozšiřující se půdorys s vysokým stropem se hodí spíše pro různé konference a koncerty moderní hudby. Foyer propoje na jižní straně hlavní budovu s kongresovým křídlem dokončeným v roce 1975 a společně tak vytvářejí jeden funkční celek. Nové kongresové křídlo obsahuje dva nové sály (450-900 míst), které mohou být navzájem propojeny.
V interiéru lze na mnoha místech spatřit křivky. Aalto ve finštině znamená vlna a tyto vlny se propisují do nosných stěn, šatního pultu, ocelových tyčí pro popínavé rostliny nebo dřevěného obkladu. Aalto přistupoval ke dřevu zajímavým způsobem: nejprve ho po vláknech “rozebral“, rozpohyboval podle svých představ a poté ho znovu spojil dohromady. Dalším zajímavým motivem jsou vstupní dveře do sálů, která jsou z akustických (ale možná i jako hudební odkaz) potaženy koňskými žíněmi. Mezi místa, kam se nelze běžně dostat, patří ve Finlandii sekce VIP se samostatným vstupem, zázemím a vlastní lóží.