Parkhotel - rekonstrukce a rozšíření hotelu

Tyrolské město Hall si díky těžbě soli zasloužilo výsadní postavení již ve středověku a dodnes se může pyšnit jedním z nejzachovalejších historických jader. Na severním okraji centra hned za městským příkopem vyrostl na počátku 30. let minulého století lázeňský park, jehož součástí byl také lázeňský dům od Hanse Illmera (1930) a hotel Seeber od Loise Welzenbachera (1931). Zatímco první stavba se ještě nese v tradičním duchu, tak o rok mladší Welzenbacherův projekt je ryzím příkladem mezinárodního slohu. Welzenbacherův Turmhotel Seeber (později přejmenovaný na Parkhotel) díky své dynamice vybočoval z běžné funkcionalistické produkce. Systém prohnutých balkonů vybíhajících mimo stavbu navozuje nautickou atmosféru zaoceánských parníků, kde opouštíte klasické vnímání s připadáte si jako na kapitánském můstku. Nejvýznamnější Welzenbacherova realizace byla poškozena následky druhé světové války. Stejně neblaze se na ní podepsal nezájem poválečného provozovatele. V roce 1997 hotel získalo město, které se rozhodlo navrátit mu jeho původní krásu.
Ve svazujícím prostředí a časové tísní se v roce 2001 uskutečnila soutěž na rekonstrukci a rozšíření hotelu, k němuž mělo být přistaveno kongresové centrum a rozsáhlé podzemní parkoviště. Porota, jíž předsedal Quintus Miller, vybrala ze dvanácti prací návrh Gerolda Wiederina a Andera Konzett a doporučila čtyřpodlažní přístavbu k dopracování. V další fázi, kdy klient nenašel s architekty společnou řeč, přišel na řadu návrh, který skončil na druhém místě. Autory byli vídeňští architekti (s tyrolskými kořeny) Dieter Henke a Marta Schreieck, kteří se vydali cestou kontrastu. Namísto napodobování Welzenbacherova meziválečného rukopisu podali zprávu o stavu současné architektury. K bíle omítané věži připojili mladšího černého bratra ze skla a oceli. S dokončením hotelu se spěchalo, aby se stihl otevřít v roce 2003 u příležitosti oslav 700 let od nabytí městských práv. Revitalizací prošel také přilehlý lázeňský park, který navrhl vídeňský pár Maria Auböck a János Kárász.
Dnešní hoteliéři nejspíš dbají na efektivitu provozu ještě více než vědečtí funkcionalisté. Nová stavba vítězí ve výčtech čtverečních a kubických metrů. Ze společné podnože propojující lázeňský dům s historickým hotelem a novou přístavbou vyrůstá lehce se rozšiřující sedmipodlažní kužel s pěti dvojlůžkovými pokoji na patro. Obruče obíhajících černou prosklenou stavbu napomáhají nejen ve stínění věže, ale také stírají čitelnost podlaží. Nově navržený objekt má o dvě podlaží více než Welzenbacherova stavba, ale díky pravidelně řazeným slunolamům je hotel vnímán jako celistvá hmota vzpírající se tektonickému chápání a bez jasného počtu pater. Kruhový půdorys je stejně tak úsporný ve fasádě a po zohlednění všech současných standardů pro čtyřhvězdičkové ubytování, nabízí nová přístavba více pokojů na patro než původní hotel.