Mezi smělými návrhy zámořských architektů ověnčených prestižními cenami působí autobusová zastávka od Samiho Rintaly obyčejným dojmem. Pro tohoto finské architekta usídleného v Norsku jsou obdobné pavilony na každodenním programu. Bregenzský les se může svou neposkvrněností rovnat se severskou přírodou, kterou Sami Rintala velmi dobře zná a ctí. Svými saunami, vyhlídkovými věžemi a drobnými objekty Rintala pomáhá bystřit smysly a uživatele úzce propojit s okolní přírodou. Rintalovy stavby jsou nástrojem k lepšímu pochopení místa. Téměř každý, kdo autobusovou zastávku navštíví, intuitivně zamíří k úzké štěrbině se schodištěm vedoucím k tribuně s výhledem na tenisové kurty. Co na tom, že se jedná o přidruženou funkci. V útulné tribuně budete zcela zaneprázdněni sledováním amatérských turnajů a zmeškáte nejeden autobus. Zastávka je rozdělena na dvě identické části, které jsou výškově vzájemně posunuté. Středem objektu prochází jednoramenné schodiště (15 stupňů), kudy se dostanete na horní tribunu, aby šlo přehlédnout třímetrový plot obíhající tenisové kurty. Vnitřní prostory jsou černě mořené. Z lavice v přízemí lze proskleným otvorem sledovat přijíždějící autobusy, zatímco v horní části se na dvoustupňovou tribunu dokáže vměstnat velký počet tenisových fanoušků. Podobně jako řada staveb v okolí je i Rintalova zastávka obložná dřevěnými šindeli (včetně pultových střech). Není potřeba připomínat, že dřevo na stavbu zpracovali místní tesaři, ale pozoruhodné je, že šindele dobrovolně naštípali členové zdejšího dechového orchestru. Obvodový plášť ze šindelů zůstal bez ošetření a postupem času bude přirozeně šednout. Krytý prostor pod vykonzolovanou tribunou je využíván k odstavení jízdních kol.